Vzpomínky cvokaře Vojtěcha Kaly 8/8

„Pro železo jsem jezdil do mosteckých oceláren. Jednou jsem byl v Praze na Václavském náměstí a dostal jsem velkou objednávku u Františka Pospíšila. Žádal jsem vedoucího, zda-li neví o nějakém levném železe, a on mi sdělil, že mi napíše objednávku na vagon do Vítkovic. Večer v 10 hodin že jede do Ostravy rychlík a ráno jsem tam. Že se tam ale dávají někomu peníze jako tuzér, ale neví komu, že to musím zjistit sám.

Ve vítkovických železárnách jsem se dostal ke skladníkovi, a žádal jsem ho, zda by neměl nějaký odpad. Říkal, že nemá nic, tak jsem mu podal ruku a v ruce jsem měl stokorunu. On ji vzal a povídal, že něco najde, tak jsem si vybíral, a on mi ukazoval samé drahé železo a ne odpad. I říkám, že je to pro mě drahé, a on povídá: Nestarej se. Nechám to rozstříhat a bude z toho odpad. Železo mě tak přišlo na poloviční cenu, měl jsem jej za lacino a nemusel se bát konkurence. Ještě jsem mu přidal jednu stokorunu, takže jsem mu dal 200 Kč. Doma jsem tvrdil, že je to železo z Kladna, neboť konkurence po tom pátrala. Nečkon jsem tam jezdit nemusel, psal jsem na jeho adresu, posílal jsem mu 200 Kč, aby zas železo opatřil. To trvalo rok a pak to tam v železárnách prasklo. Byly v tom velké firmy a Vítkovice patřily židovi Rotschildovi, neboť ten měl velké továrny. Skladníka zavřeli na šest týdnů. Ale to bylo jen na oko, neboť tam měli železa velké množství a chtěli se jej zbavit, takže chtěli než oklamat kartel. Skladníka pustili, ještě mu všechno zaplatili. Pak jsem musel zase jezdit do Mostu, neb ve Vítkovicích už nic nebylo.

V roce 1939 nás sebral Hitler a začal jsem dělat pro Německo cvoky do bot a hodně jich odebírali. V lednu 1945 nás sebralo gestapo, mne i syny, a byli jsme tam než týden, neboť synovec Alois Šmíd jezdil u okresu Plzeň, kde vozil hlavního gestapáka a ten se za nás přimluvil. V květnu 1945 přijeli ke mně ruští vojáci a byli u mě ubytováni. Bylo to moc hodné a rozumné vojsko.

1. ledna 1950 jsem předal obchod starorožmitálskému družstvu, ve kterém jsem byl zaměstnán jako skladník. V roce 1956 jsem dostal důchod, v roce 1960 jsem šel do družstva topit a byl jsem tam zaměstnán do 31. prosince 1969. Pak jsem onemocněl a doposud jsem nemocný.“

Tady vzpomínky končí. Vojtěch Kala zemřel 11. února 1978 v 83 letech, rok po jejich sepsání.

Prostory firmy Vojtěch Kala ve Cvokařské ulici č. p. 110, které se spolu se zázemím firmy Josef Kulovaný staly 1. ledna 1950 základem výrobního družstva Kovostar. Foto: Cvokařské muzeum