„Jelikož jsem se musel ohlížet po nějaké práci, udělal jsem si asi 50 kg zboží, hřeby, skoby, lavičáky a naložil na vozík. Bylo asi 10. prosince, tady bylo bez sněhu, a jel jsem do Kasejovic. Tam jsem nic neprodal, tak jsem se vydal pěšky s vozíkem na Horažďovice. Byl již večer, neboť v prosinci je brzy tma, tak jsem přenocoval v jedné vesnici u sedláka, spal jsem v maštali u dobytka, kde bylo teplo. Do rána napadl sníh, takže se mi druhý den jelo pomalu. Do Horažďovic jsem dojel v poledne, byla neděle a krámy byly již zavřené. Stál jsem na náměstí, přišel ke mně strážník a ptal se, co vezu. Říkal jsem pro železářský obchod, tak se šel optat, zdali by něco od mě koupili. Nic jsem ale neprodal. Tak jsem se vydal do Strakonic, spěchal jsem, abych tam dorazil za světla. Přijel jsem tam ve 4 hodiny odpoledne, bylo už šero. Na náměstí jsem na chodníku viděl stát pána, tak jsem se zeptal, kde je tady železářský obchod. Ptal se mě co chci a já mu povídám, že mám tady železné zboží. Zavolal mě do krámu a díval se na zboží a hned jej koupil. Šel jsem na nádraží, vozík jsem rozebral a vzal si jej s sebou do vlaku.
Přijel jsem domů a nechal jsem si zboží udělat dělníky, a vydal jsem se do Protivína a tam jej zas prodal. Jel jsem zase se zbožím do Písku, a tak jsem jezdil se zbožím i do Budějovic. Pak jsem se vydal na Prahu, manželka mi pomohla dovézt zboží na trakaři na nádraží a já jsem si dal balíky do vlaku. V Březnici mi pomohl s balíky do vlaku průvodčí. Když jsem přijel na Smíchov, dal jsem si balíky do úschovy. Jeden balík, který vážil asi 30 kg, jsem si vzal a šel jsem na Smíchov jej prodat. Když jsem jej prodal, tak jsem se vrátil pro ostatní a do večera jsem si opatřil objednávky.
Pak již jsem zboží posílal drahou a jezdil jsem do Prahy dál za obchodem. Jelikož jsem chtěl obchod rozšířit a neznal jsem adresy obchodníků, nechal jsem si natisknout tiskopisy a rozesílal jsem je po městech. Vracely se mi objednávky a zároveň jsem získal adresy. Ve třicátém roce jsem si koupil motorku a jezdil jsem na ní za obchodem. V roce 1931 jsem si pořídil auto. Tenkrát jsem vůdčí list získal snadno, dojel jsem do Prahy na zemský úřad, tam jsem se přihlásil ke zkouškám. Hned se mnou jel asi dva kilometry komisař a hned jsem dostal povolení.“
V příštím, už závěrečném pokračování vzpomínek Vojtěcha Kaly ze Starého Rožmitálu se seznámíme, jak se nakupovalo železo. Krátce se dozvíme něco o práci za protektorátu i o založení Kovostaru.
Hlavičkový papír firmy Vojtěch Kala.
Cvokařské muzeum
Alej Johanky z Rožmitálu 74Vytvořeno službou Webnode