Vzpomínky cvokaře Vojtěcha Kaly 6/8

„V Čechách byl 28. října 1918 převrat a nás v Maďarsku drželi až do začátku listopadu. To přišlo takhle odpoledne, když jsem chodil po městě a ve čtyři hodiny začal hornista troubit na poplach. Bylo nám řečeno, že se na jihu protrhla fronta a nepřítel táhne na nás. Tak nás vyzbrojili a obsadili jsme vojensky město. V 10 hodin večer k nám přišel hejtman a sdělil nám, že máme Československou republiku, a abychom strhali z čepic rakouský odznak, tzv. kokardu.  Městská správa nás požádala, abychom ve městě udržovali pořádek než přijede jejich vojsko, které bylo v Čechách. Když se dostavili, tak jsme se vypravovali domů.

 Ráno jsme nasedli do nákladního vlaku a vydali jsme se na cestu k domovu. Nedávali nám dva dny jídlo, a kdo měl peníze, tak mu jen prodávali.  Takovou lumpárnu dělali. Třetí den jsme se vzbouřili a uhodili na ně. V jednom vagonu měli skladiště, tak jsme jej celý vyrabovali. Vlezl jsem dovnitř do vozu a vyhazoval jsem dolů vojákům, co tam bylo. Byl tam i kamenný hrnec se sádlem, ten jsem také vyhodil. Důstojníci seděli vepředu v osobním voze, my vojsko jsme byli v dobytčích vagonech. Jelikož na nádraží křižovaly vlaky, tak maďarské vojsko museli zastavit. Byly plné koleje. Přišel k nám velitel vojska a ptal se, co děláme, že jsme v cizí zemi, abychom se umoudřili. Odpověděli jsme mu, že nám dva dny nedali menáž, to je jídlo, že už jsme všechny peníze utratili. Ty, co nám prodávali, si nechal zavolat a všechny peníze nám museli odevzdat. Seřadili jsme se a důstojníci nám peníze vraceli. Třeba někdo neutratil nic a dostal, protože museli odevzdat všechny peníze, co si tam za války ušetřili, měli tam rodiny s dětmi a celou válku okrádali vojáky.

Jakmile jsme dojeli na naše hranice, tak ti co nás okrádali, se báli mužstva, že zahnuli osobním vlakem domů. Do Prahy jsme přijeli ráno, hned nás vítali a dali nám jídlo. Do Březnice jsme přijeli v poledne. Sedl jsem na lokálku a jel jsem domů. Třetí den jsem se šel hlásit na velitelství do Písku, kde mi napsali superarbitraci. V Písku jsem zašel do jedné restaurace a zrovna tam byli ti, co nás tak okrádali. Naříkali, že přišli domů jen s tím, co měli na sobě. Šel jsem na superarbitraci, tam mě uznali 46% neschopnosti a dostával jsem 43 Kč měsíčně. Žena dostávala podporu jen do konce roku 1918 a já se musel ohlížet po nějaké práci.“

Další pokračování memoárů Vojtěcha Kaly se už bude týkat jeho začátků jako obchodníka s cvokařským zbožím..