Vzpomínky cvokaře Vojtěcha Kaly 5/8

„V olomouckém klášteře sloužily posvěcené jeptišky, ty byly povedené, hned se nás chytaly. Vedle mě ležel nějaký kaprál, přišla k nám ošetřovatelka, což byla mladá jeptiška, tak nějakých 20 roků, a vedle se s ní bavil tak sprostě, že jsem ho okřikl, že je to hanba, a ona říkala, nechte ho, já jsem také ženská a mám právo na život, a hned si ho odvedla pryč. 

Manželka tam jednou poslala 100 korun a bochník chleba. Bylo to v neděli. Přišla ke mně ošetřovatelka a říkala: Přišel vám balík. Tak jsem šel hned na študenta, aby mi balík vydal. Byl zrovna vedle skladiště.  Nejdřív říkal, že mi nic nepřišlo, já mu řekl, že jsem balík viděl, když přišel. Nechtěl mi ho vydat a za chvíli budou služby boží. A tak jsem mu nedal pokoj, dokud mi jej nevydal.

V Olomouci jsem byl asi čtrnáct dní a manželka o mě žádala, protože tady v Rožmitále byla také nemocnice. Dostal jsem se tedy sem, byl jsem ubytován na Růžku. (O rožmitálských lazaretech více v seriálu Velká válka https://www.staryrozmital.cz/news/a8-dil-kazdym-rokem-bylo-hure/ ).

Ráno jsem chodil doktorovi pro mléko na nový dvůr, a pak jsem měl celý den volno a chodil jsem za les Vacíkov a Letice pro mouku, takže jsem nanosil domů mouky dost. V Rožmitálu nemocnici zrušili a přestěhovali nás do Písku.

Tam odtud mě poslali do Prahy do Dejvic, kde byla nemocnice na plíce. Tam se mi moc nelíbilo a udělal jsem se zdráv. Žádal jsem, aby mi dali nějakou zdravotní dovolenou, a oni mě poslali do Maďarska k pluku č. 11, což byl písecký pluk. Tam jsem dojel do městečka Gyula, kde mi dali šest týdnů rekonvalescence. Tam měl hejtman asi 30 hus, které jsem pásl po městě, protože tam byly travnaté ulice. Býval tam trh na různé zboží a já tam chodil, a když někdo potřeboval něco odnést, tak jsem mu to pomohl a dostal jsem za to najíst.“

V příštím díle popisuje Vojtěch Kala zážitky po vyhlášení samostatného Československa.