Vzpomínky cvokaře Vojtěcha Kaly 4/8

„Z Marosvásárhely jsme jeli do Itálie, což nám trvalo dlouho, nádraží byla ucpána vojskem, kolikrát jsme na nádraží stáli dva dny. Vystoupil jsem a šel jsem do nejbližší vesnice žebrat chleba. Kolikrát jsem ho sehnal ruksak a rozdělil jsem jej mezi kamarády. Jednou mi transport ujel, tak jsem šel na nádraží hlásit, že mi ujeli. Přednosta mě poslal osobním vlakem a nařídil průvodčím, aby mě upozornili, kde stojí můj transport. Pamatoval jsem si číslo a také jsem měl poznamenané číslo vagonu. Ještě jsem zapomněl napsat, že když jsem byl na rumunské hranici ve městě Marosvásárhely, šel jsem pekaři koupit chleba. On mi jej však nechtěl prodat. Byla tam mladá panička, Maďarka, která na mě ukázala prstem, abych počkal před krámem.  Vedla mě za město do vilky. Sedl jsem si za stůl, i dala mi chleba a špek i víno, pohostila mne a ještě s sebou mi dala. Mluvila na mě maďarsky, já ji nerozuměl, ani jsem jí nemohl poděkovat než rukou. Na Itálii jsme jeli v Tyrolích, v těch vrškách.

V dopoledních hodinách jsme museli vystoupit, bylo to v nížině na velké louce, protože nás Italové začali bombardovat. Večer jsme museli pochodovat kupředu. Mně už se jít nechtělo. I bylo to ve městečku Primolano. Pochodovali jsme kupředu do fronty a byla květnová teplá noc. Snědl jsem na hladový žaludek pět cigaret, dostal jsem velké bolení a lehl si do příkopu, sanita mě vzala na nosítka a odnesla do polní nemocnice, což nebylo daleko. Tam jsem přišel v 10 hodin večer, dobře se najedl a za dva dny mě horečka přešla. Třetí den nám ošetřovatelka sdělila, koho přejde horečka a bude schopen transportu, pojede do Tyrol do špitálu Trident, neboť Italové zahájili silný útok, takže bude hodně raněných.

Druhý den jsem jel nákladním autem do Tridentu. Tam mě prohlédl doktor, Maďar, a prohlásil, že mám rychlé souchotě, a že za mě ručí než šest týdnů. To také napsal do listů, které šly stále se mnou. Z Tridentu jsem jel do nemocnice Horních Rakous v Kufsteinu, kde jsem byl asi týden, a pak jsem jel do Olomouce do kláštera Salesiánů, což je tzv. kněžský seminář, kde se studuje na kněze.“

V dalším pokračování vzpomínek Vojtěcha Kaly se dozvíme, jakými prošel vojenskými špitály.