Vzpomínky cvokaře Vojtěcha Kaly 2/8

„V březnu 1914 jsem jel se švagrem do Německa na práci k zedníkům, neboť se tam stavěly celé kolonie pro havíře. Bylo to v Dorstfeldu u Dortmundu ve Vestfálsku. Dělal jsem tam lehkou práci, sekal jsem seno do malty pro zedníky, kterou potřebovali na římsy a ozdoby na domky.

Na svatou Annu tam bylo velmi hlučno, mávali čepicemi a křičeli „My ty Srbáky utlučeme čepicemi, neboť Rakousko a Německo vypověděly válku. I stalo se, že následník trůnu rakouského byl na manévrech v Bosně, která hraničí se Srbskem, a tam ho zavraždili i s manželkou.

Práce se v Německu zastavila a my museli za týden domů. Napřed jeli vojáci a potom my. Domů jsem přijel začátkem srpna, pak jsem jel s otcem na česání chmele k Žatci. Po sezóně chmele jsme tam ostali na řípu. To trvalo do 15. října.

Doma práce nebyla, tak jsem si musel jet hledat službu k sedlákům. Šel jsem do Oslí, kde jsem dostal místo kočího ke koním. Nikdy jsem nebyl na hospodářství, což potom u koní. Náhodou byly krotké, takže jsem se jich nemusel bát. Spával jsem u nich ve chlévě. Jednou mě hospodář poslal na pole orat jeteliště. Nikdy jsem neoral, tak jsem nevěděl jak do toho. Náhodou někdo jiný oral blízko, tak jsem se šel podívat jak oře a už jsem si věděl rady. Večer se na mě přišel podívat hospodář a byl spokojen, že jsem práci dobře provedl.

Byl jsem tam do Nového roku 1915, kdy jsem si našel místo v Pročevilech. Tam jsem měl u hospodáře deset kusů koňského, jeden pár starších – s těmi jsem jezdil, a jeden pár mladých – ty zaučoval hospodář. Dále měl ještě šest hříbat. Celkem tedy deset kusů. To jsem musel všechno krmit a uklízet. Mladý pár kobyl vždycky odprodal a dorostly mu jiné, protože měl pár chovných.

Tou dobou sloužil v Hlubyni u Jeníčků kamarád Petr Svatoň. Jednou jsem ho šel navštívit. Tam sloužila Eva Homolková, později má manželka. Kamarád povídal: tuhle holku ti namluvím, a já jsem se toho chytl a začal jsem jí pomáhat, neboť uklízela hovězí dobytek, a začal jsem za ní chodit. Začátkem dubna jsem si v Hlubyni sjednal službu, ale u dobytka ji vyměnila sestra Marie. Tak jsem za ní chodil do mlýna k jejím rodičům.

V červenci jsem byl povolán k odvodu, byl jsem odveden, a za týden jsem musel narukovat do Písku, kde jsem byl asi týden. Pak mě vymohla firma Körper Rožmitál na hřeby do bot pro vojenské účely. Vždy v neděli jsem chodil za Evou Homolkovou. 16. května se mi narodila dcera Jana a 28. srpna 1916 jsem se oženil s manželkou a přivedl jsem ji do St. Rožmitálu.

Dělal jsem pořád cvočky až do roku 1918, pak jsem musel v dubnu narukovat do Písku.“

Příště se dozvíme, co se vše odehrálo, než se Vojtěch Kala dostal na světové válčiště.