Velikonoce tenkrát a ještě o hodně dřív – 3/4

Velký pátek, den Kristova ukřižování kdy se držel přísný půst, je v lidových pověrách spojován s magickými silami. V tento den se měly otevírat hory, které vydávaly své poklady a v tento den se nemělo nic půjčovat, protože půjčená věc by mohla být očarovaná; nesmělo se hýbat se zemí (rýt, kopat, okopávat) ani prát prádlo. Před východem slunce se lidé myli ve Vlčavě , aby nestonali, a do osení, za obrazy, za kříže zastrkovali větve kočiček. Uloupnuté kočičky polykali, aby je nebolelo v krku. Ještě před rozedněním hospodáři zapichovali do osení posvěcené jasanové pruty pro zajištění úrody. Netýkalo se to jen sedláků, ale i cvokaři na svých malých políčkách pečlivě odkrokovali střed a pruty tam vsadili. Tento zvyk se udržel velmi dlouho, až do padesátých let.

O Bílou sobotu v noci se před kostelem odehrávalo tzv. pálení Jidáše. Byl to oheň rozdělaný vykřesanou jiskrou, na němž se spálily staré posvěcené kočičky. Vyhaslé uhlíky si doma lidé dávali za krokev, aby do chalupy neuhodilo. Doma se pekly velikonoční nádivka, bochánky a ve Starém Rožmitále především jidáše.

Jidáše bývaly trojího tvaru. Buď z válečků těsta zatočeného do spirály o průměru asi 10 cm nebo z válečků těsta složeného do vysoké vlnovky nebo ve tvaru smyčky s rovnoběžně položenými konci. Jidáše se pekly z kynutého těsta, sypaly mákem nebo mazaly medem či sirupem, který med nahrazoval. 

Dokončení zítra.

Loňské Velikonoce ve Starém Rožmitále