Ten pán, co si ťuká na čelo, je ftipnej

V minulém roce opět přibyla do pamětního sešitu Cvokařského muzea pořádná porce zápisů. Od roku 2011, kdy bylo muzeum otevřeno, je v sešitě na 700 poznámek, vesměs pochvalných a v některých v případech až dojemných. Samozřejmě, děti si v něm někdy zkoušejí písmenka, která se naučily ten den ve škole, ale to už jaksi k životu muzea patří.

Z loňských zápisů, z nichž několik desítek si můžete přečíst na https://www.staryrozmital.cz/cvokarske-muzeum/ vlevo pod lištami, zmiňme v této zprávě alespoň jeden od dospěláků:

„Moc příjemně vzpomínková výstava. Děkujeme! Všechno dobré přeje pamětnice z Rožmitálu (t.č. z Příbrami) s kamarádkou z Prahy. Každou chvíli bylo u fotografií slyšet: „Jé, to byl můj spolužák, jé a tenhle dělal tam a tam..., jé, pan učitel Matoušek, to byl náš pan učitel na hudebku a když jsme zpívali falešně, tak nás přetáhl smyčcem :). To byl moc hodný pán, opravdu! Děda byl Jan Kučera (u Hulanů), také cvokař, takže jsem se vrátila do mládí. Zdraví Jarka a Alena“

A také jeden od těch menších návštěvníků:

„Tohle muzeum je super a pán který si ťuká na hlavu je ftipnej a bota je taky super.“

Kdo už v muzeu byl, tak určitě ví, co tím chtěl malý pisatel říci.