R. R. Hofmeister: Štědrý večer u Hofmeisterů

Sváteční dny si dovolujeme zpestřit druhou povídkou Rudolfa Richarda Hofmeistera (první jsme zveřejnili 19. prosince 2014), která se váže k Vánocům. V povídce Štědrý večer u Hofmeisterů si rožmitálský spisovatel zavzpomínal na své dětství. Povídku přebíráme z monografie R. R. Hofmeister – Nezasloužený osud průkopníka literární fantastiky.

Štědrý večer u Hofmeisterů

    Byl to onen první Štědrý večer, který mi z dob dětství trvale utkvěl v paměti, a jehož zasněný poetický opar mne ještě teď, po půl století, kdy tuto vzpomínku píši, obklopuje jako sladká a závrativá vůně tuberos.

    Ve vzduchu ležela příjemná, skoro chrámová vůně františku nebo jiného vonidla, všude byl ruch a spěch, samé tajemné přípravy. Najednou bylo všechno připraveno ke štědrovečerní večeři, a já měl dojem, že se tiše otevřou dveře a do našeho pokoje vstoupí sám Pán Ježíš v dlouhém bílém rouchu a s milým úsměvem zasedne na první místo u našeho stolu.

    Nu, Pán Ježíš k nám toho večera nepřišel, měl asi, chudák, jiné věci na starosti, než jít na večeři k chudému rožmitálskému jircháři, ale zato vstoupil do pokoje dědeček.

    Ačkoliv to sem měl ze svého pokojíčku jen asi deset kroků přes dvůr, přece byl oblečen jako do kostela.

    Na hlavě měl černý chodský širák – byl rodem ze Švihova na Šumavě – na krku měl černý, hedvábný, několikrát otočený šátek, pod bradou uměle po starodávnu zavázaný, a z ramen mu splýval dolů dlouhý, na trojmo skládaný plášť tmavě modré barvy. V celém obličeji byl čistě a pečlivě vyholený, hůl se sloninovým knoflíkem v ruce, vysoký, ramenatý, ale jinak štíhlý, vypadal jako mládenec.

    Popřál všem šťastného a dobrého večera, odložil plášť, hůl a klobouk – a já jsem na něho hleděl užasle, neboť takhle jsem ještě našeho dědečka jakživ neviděl!

    Stál v dlouhém, černém, šosatém kabátě podivného střihu, celý nějaký jiný, velebnější a slavnostnější, než býval jindy. A také se neusmíval a nežertoval jako jindy, zůstával vážný a upjatý, a to mi znova a důrazně připomenulo slavnostní ráz dnešního večera.

    Maminka, ve tvářích od horké plotny celá červená, už přinášela velikou porcelánovou mísu s kouřící a vonnou rybí polévkou a za ní už také přicházel otec, který se dnes nějak dlouho pozdržel a až do poslední chvíle byl zaměstnán.

    Ale nikdo nepřistupoval ke stolu. My děti jsme se tísnily v pozadí, všechny připraveny jako ke skoku, abychom už byly na svých místech, ale nesměly jsme se odvážit zasednout na svá místa, dokud starší stáli.

    Otec pohleděl překvapeně na dědečka, který stál stranou a nehýbal se, ač věděl, že toho slavnostního večera je na něm, aby první přistoupil na své místo u stolu.

    „Tak, tatínku, prosím jich.“ pobídl ho otec,

    „Jakpak, vždyť nejsi připraven!“ suše podotkl děd a mne překvapilo, jak mu tvář zpřísněla.

    „Ach, zapomněl jsem pro samou práci - nu, snad bychom mohli pro jednou.“ nadhodil otec jen jako nesmělý pokus, dala-li by se pro tentokrát rodinná tradice obejít.

    „Ne, Alois, to je starý hofmeisterovský zvyk, a já dřív ke stolu nesednu, dokud nebudeš jak se sluší a patří!“

    Otec už neodporoval a vyšel z pokoje, maminka vzala zase mísu ze stolu, aby polévka nevystydla – a já jsem na to vše hleděl jako mladý zajíc na první sníh. Šel jsem za tatínkem, abych se podíval, není-li rozmrzen – a hle, nebyl, holil se naspěch v kuchyni a chvilkami si pobroukával nějakou vánoční písničku.

    Potom, když byl oholen, šel do malého pokoje – a za chvíli přišel také v černém šosatém kabátě, ale ne ve svém, v němž jsem ho vídával o Božích hodech nebo když šel s maminkou do bálu – nikoliv, dnes měl docela jiný kabát, také takového podivného střihu, skoro jako byl dědečkův, a na krku už měl černou kravatu, vystřiženou vestu -  inu, také byl celý nějaký jiný, jako asi bývali oni podivní mužové, jež jsem vídával na obrázcích starých povídek.

    Teď teprve přistoupil dědeček ke svému místu v čele stolu, za ním všichni ostatní i my děti, předříkal krátkou starodávnou modlitbu, usedl, a po něm teprve usedl otec, matka, která zase přinesla mísu s polévkou, a nakonec my děti.

    Po celou večeři mi tanula na mysli tahle divná záhada, proč dědeček odepřel sednout si ke stolu, dokud si tatínek nevzal na sebe ten staromódní kabát. Pravda, také my děti jsme se musely dnes odpoledne vykoupat a před večeří obléci do svátečních šatů, ale otec i děd neměli své sváteční kabáty, nýbrž nějaké prastarodávné, které nikdy jindy nenosívali!

    Z takových myšlenek mne sice co chvíli vytrhávala všelijaká překvapení, tu rozmanité maminčiny lahůdky, tu zase strašlivé zadunění rohu našeho ponocného Zíba, dvanáctkrát v naší předsíni tak mohutně opakované, že se div dům nesesypal, potom zase předivné modulace troubení obecního pastýře Sobotky, a rozsvícený stromeček, a rozzářený betlém – ale vždy se mi hned zase vracela myšlenka na ty kabáty otce a dědečka a nedávala mi pokoje.

    Když pak bylo po večeři i po rozhovoru po ní a dědeček odešel do svého pokojíka, aby si chvilenku odpočinul, než se s otcem vydá na cestu do Starého Rožmitála na půlnoční mši, vklouzl jsem k němu.

    „Dědečku, dědečku, pěkně jich prosím, povědí mi, proč jste dnes oba s tatínkem měli takové divné kabáty?“ prosil jsem ho a vyskočil jsem mu na klín. Dědeček seděl poblíž kamen a nekouřil z dýmky, kterou jindy po celý boží rok, kromě při jídle a v kostele, z úst nevyndal. To býval jeho půst, jeho pokání a odříkání, vždy od rána Zeleného čtvrtka až do Bílé soboty večer a pak o Štědrém dni, že nekouřil, ale bývala to pro něho těžká askeze.

    „Bylo ti to divné, což, že se tatínek musel také obléci do černého kabátu, viď?,“ usmál se děd v odpověď na mojí prosbu. „A přece se do nich oblékáme o každém Štědrém večeru. Jsi ještě malý, a proto sis to od loňska nezapamatoval. Nu, povím ti všechno, Roušku, dej jen pozor a dobře poslouchej, také ty budeš jednou, až dorosteš, brávat na sebe o Štědrém večeru tatínkův kabát.“

    „Tatínkův?“ opáčil jsem užasle. „Proč tatínkův, proč ne svůj?“

    „Holečku, taky já jsem měl dnes na sobě kopulační kabát svého otce, a tvůj tatínek měl na sobě zase můj kopulační kabát, a tak to chodí v našem rodě už přes půl třetího sta let!“

    „Dědečku, jak je to možné – půl třetího sta let!“ vykřikl jsem udiveně.

    „Divíš se, divíš, nu, počkej, povím ti to, jako to kdysi mně pověděl zase můj děd. Poslyš tedy:

    „ Bylo to o Štědrém večeru roku 1622, po oné nešťastné bitvě bělohorské, o které jsem ti už několikrát vypravoval, i o tom, co nám Čechům způsobila. Můj děd Vojtěch mi to vše vypravoval tak, jak věděl zase od svého děda Jakuba Hofmistra, přeštického primátora. Je to pravdivá událost, jak děd tohoto Jakuba, taky Vojtěch, toho dne takovým kabátem svého otce zachránil starobylou českou knihu evangelickou a tím ušetřil celou rodinu těžkého trýznění, ne-li dokonce i zabití od krutých rejtarů císařského plukovníka Baltazara Marradasa, kteří v Přešticích tehdy byli na čas ležením.

    Byli už po večeři a chystali se právě usednout ke štědrovečernímu čtení svatého písma, když se venku strhl náhlý křik a poplach. Suroví rejtaři se právě té chvíle rozeběhli po městečku, aby uchvátili kacířské knihy, o nichž tušili, že je dnes evangelíci tohoto svatého večera vynesou z úkrytů, aby z nich předčítali. Už se drali taky do jejich domku, právě v té chvíli, když otec rodiny vyňal skrytou knihu zpod podlahy.

    Leknutím ji upustil, a tu vyskočil malý Vojtíšek, strhl z věšáku otcův dlouhý sváteční kabát, zabalil se do něho, knihu vstrčil pod jeho ohromné šosy a usedl na ni na svém místě na lavici. Dlouhatý kabát mu přesahoval přes nohy, rukávy mu visely od poloviny dolů přes jeho krátké ruce, a Vojtík se do něho choulil a házel těmi svislými rukávy, jako by se klepal zimou a naříkal, jak nejžalostněji dovedl.

    Vtom už sem vrazili rejtaři, zobraceli všecko na ruby, prohledali všecky kouty, komory a přístěnky, i na Vojtíka několikrát vykřikli, aby nebrečel, kdo že ho má poslouchat, a nakonec s klením a výhrůžkami odtáhli s nepořízenou jinam.

    Pod kabát plačícího hošíka je nenapadlo ani se podívat.

    Když odešli, zastrčil otec dveře závorou, zavřel dobře okenice, a malého chytrého Vojtíška posadil, tak jak byl, v tom otcově svatebním kabátě ke stolu – nu, a to už se, Roušku, dohádáš, že od té doby se u nás v rodě dodržuje tahle památka až podnes. Já se vždycky o Štědrém večeru oblékám do kopulačního kabátu svého otce a v něm budu jednou i pochován, jako to dělávali můj otec i pradědové, ten Vojtík, po něm Jakub, pak Vít, zase Vojtěch, a potom můj otec, který byl pokřtěn jmény Kašpar Melichar Baltazar – a tak to taky dělá a i dále bude dělat tvůj tatínek a po něm ty – a tak do nekonečna. Dokud náš rod bude na světě žít!“

    Tak jsem tedy zvěděl rodinné tajemství štědrovečerních a kopulačních kabátů svých předků.

    Můj děd byl skutečně pohřben v kopulačním kabátě svého otce, můj otec zase ve svatebním kabátě mého děda – a já, jakmile dopíšu konec této vzpomínky, půjdu ke skříni, s šetrnou úctou vyjmu odtamtud černý šosatý kabát svého otce, prohlédnu jej, podivím se jeho nezmarné trvanlivosti i jeho neobyčejnému a nyní už dávno nevídanému tvaru, jeho límcovým křídlům, sbíhajícím se jen jedním knoflíkem a jedinou dírkou na prsou, a odtud šikmo dolů a nazad sestřiženým šosům, pod nimiž se jevila celá vesta líp než pod frakem – a připravím si jej na kraj ve skříni, abych ho měl o Štědrém večeru hned po ruce.