Proč v Česku nenajdeme žádný dům U cvokaře a venku ano?

Už v knize Cvokaři se píše, že v Česku existují pouze dvě ulice s názvem Cvokařská: v Plzni a ve Starém Rožmitále. A v Hořovicích mají navíc ulici Cvočkařskou. Z toho jasně vyplývá, že v českých zemích, v bývalém Rakousku-Uhersku a poté za první republiky a během války, se řemeslo cvokařské (nebo cvočkařské) provozovalo jen v Brdech a okolí.

A jestlipak existuje třeba stavení, které by se pyšnilo názvem U cvokaře? Stejně jako mají domy hrdé názvy jako třeba V zálesí, Helenka nebo Marie atd. atd.

Ať jsme pátrali, jak jsme pátrali, žádnou takovou budovu jsme nenašli.

Stačí však jen vyjet pár desítek kilometrů za hranice a cvokaře najdete hned na řadě míst. Však také, kde jsou nebo bývaly lesy, vodní toky a zásoby alespoň chudé železné rudy, tam se cvokařině dařilo. A tak pozůstatky řemesla najdeme třeba v Horních Rakousích, Štýrsku, Tyrolsku, Bavorsku či severní Falci. To muselo být cvokařů! Vždyť si ale uvědomme, že na jeden pár vojenských či horalských bagančat bylo potřeba až dvě stě cvočků.

Ocvočkované boty v Muzeu tyrolské kultury v Rattenbergu umístěném v bývalým cvokařských domcích

Jak už jsme zmínili, v republice patrně nenajdeme stavení, které by se jmenovalo U cvokaře či Cvokař nebo třeba U posledního cvokaře. Za hranicemi se však najít dají. Možná to bude i tím, že v němčině není slovo cvokař hanlivým synonymem pro psychiatra, jak se tomu stalo v posledních desetiletích u nás. A proto se majitelé objektů za název nestydí, naopak jsou hrdí, že se tímto způsobem hlásí k odkazu předků.*)

Jeden takový dům, typický zkrášlený po alpském způsobu, jsme našli v roztahané podhorské vesnici Langkampfen v Tyrolsku. Část obce, kde se stavení nachází, čítá možná jen třicet čísel, konečnou tu má i autobus, ale v zimě se to tu hemží lyžaři. V půvabném domě je samozřejmě možné se ubytovat a k snídani si dát třeba tyrolský špek a domácí vajíčka. Asi jako kdysi dávno snídali cvokaři.

*) Ovšem i němčina má pro psychiatra slangový výraz: Seelenklempner, tedy něco jako klempíř duší

Malebné stavení v tyrolské obci Langkampfen

Další dům, který se hrdě hlásí k cvokařské tradici, jsme nalezli v bavorských Alpách, v malebné vesnici Reit im Winkel, pár kilometrů od rakouských hranic. Tentokrát se nejedná o penzion jako v předešlém případě, ale o rozsáhlé stavení obývané rodinou, jejíž předci se živili cvokařinou.

O tom, že tohle řemeslo bylo na úpatí alpských velikánů hodně populární, svědčí v Reit im Winkel i názvy ulic - Železná nebo Kovářská. Jeden kovář stále existuje i v blízkosti domu Haus Naglschmied.

Dům U Cvokaře v Reit im Winkel

Jako poslední jsme si nechali hodně zajímavý dům ve Štýrsku. Je postaven osamoceně v nádherné krajině kolem Admontu, na jeho samém okraji nazývaném Aigen a má číslo 1. Kolem něj vede motorkáři hojně využívaná horská silnice do Kaiserau.

V rozlehlém stavení U cvokaře býval hostinec a velká restaurace s bohatou nabídkou jídel i nápojů pro turisty. Proč větu píšeme v minulém čase? Poslední majitelé hodně investovali (třeba do střechy), návštěvníci ale ubývali a gastronomickému a ubytovacímu podnikání zasadila poslední ránu pandemie covidu-19. Od loňského léta je hostinec zavřen.

Ovšem kdo jukne do oken, připadá si jako v pohádce o Sněhurce. Jako kdyby za chvíli měli přijít hosté: Na stolech je prostřeno, v kuchyni jsou na sporácích hrnce a na věšáku visí zástěry, na dveřích je jídelní lístek... Bohužel to vypadá, že Sněhurka ani nikdo jiný nepřijde a Cvokař bude chřadnout, chřadnout až ... Škoda.

Do dalších míst v zahraničí spojených s cvokařským řemeslem se podíváme někdy příště.

Uzavřený hostinec v Admontu