Před pěti lety bylo otevřeno Cvokařské muzeum – 5/6

Pokračování z 13. července.

16. července 2011 bylo ve Starém Rožmitále slavnostně otevřeno Cvokařské muzeum. Pět let už nepřetržitě (kromě zimních měsíců) každý den od slušné hodiny ranní do soumraku umožňuje kolemjdoucím, aby se seznámili s podivuhodným řemeslem, které už není a nikdy nebude. Jak vlastně Cvokařské muzeum začínalo?

Nakonec jsme se s manželkou dohodli, že domeček tak jako tak musíme důkladně po povodni opravit, takže se do toho pustíme za vlastní peníze. Muzeum zřídíme jen v přední místnosti, do které se vchází přes chodbičku z ulice a samozřejmě k němu připojíme veřtat, jenž má samostatný vchod.

Muzeum sice bude skromnější, než byly původní plány, ale budeme v něm svými pány a nikdo nám nebude moci do koncepce, skladby exponátů či otevírací doby mluvit.

V roce 2008 jsme začali s rekonstrukcí. Mezitím jsem si udělal představu, co bude náplní muzea. Vzhledem k tomu, že od začátku bylo jasné, že vstup do muzea bude volný a že muzeum bude otevřeno od rána do večera bez jakéhokoli dozoru, věděl jsem, že historie cvokařství (k níž jsem přidal informace o Starém Rožmitále) bude jen na panelech. Doprostřed místnosti jsem však potřeboval artefakt, který na první pohled upoutá. Domluvil jsem se s jedním ševcem z Karlových Varů, že mi udělá repliku okované boty cvočky a šerkami a sklenář Volhejn z Březnice že vyrobí speciální vitrínu ze dřeva a skla, do které exponát nainstaluji.

Veřtat se měl rovněž dočkat úprav. Ještě dneska se usmívám, když si vzpomenu na zedníky, jak jsem je nutil, aby kopírovali veškeré nerovnosti na zdech, různé nepravidelné oblouky a výklenky. Vždyť to je nejméně 120 let stará místnost, a tenkrát se na nějakou nerovnost nehledělo. Dodatečně jsem se pak dozvěděl, že se v hospodě šuškalo, co to mám „umělce“, kteří ani neumějí udělat rovnou zeď.

S kamarády jsme jeli do rokycanského muzea okouknout, jak mají instalovaný měch do výhně, abychom se co nejvěrněji přiblížili dávné skutečnosti. Do výklenku jsem sehnal předměty denní potřeby cvokařské rodiny za první republiky, dárci mi věnovali cvokařský měch, krucifix, vzorník cvokařských výrobků, ale i malé drobnosti. Je docela dojemné, když i nyní mi lidé přinášejí železa, o kterých se domnívají, že mají souvislost s cvokařstvím či rodinné památky na dřívější generace.

Dva roky jsem studoval literaturu, pobýval v archivech, hledal na internetu a vyzpovídával pamětníky. Poté jsem napsal texty pro panely, dal dohromady svoje i cizí fotografie. V mém zaměstnání dala grafička Šárka Štěpánová panelům konečnou tvář.

Dokončení zítra.

Muzeum navštěvují náhodní turisté i předem ohlášené skupiny