Před pěti lety bylo otevřeno Cvokařské muzeum – 3/6

16. července 2011 bylo ve Starém Rožmitále slavnostně otevřeno Cvokařské muzeum. Pět let už nepřetržitě (kromě zimních měsíců) každý den od slušné hodiny ranní do soumraku umožňuje kolemjdoucím, aby se seznámili s podivuhodným řemeslem, které už není a nikdy nebude. Jak vlastně Cvokařské muzeum začínalo?

Veřtat jsem tedy vybílil, na zeď pověsil pár obrázků a vytištěný přehled, čím se kdo na Rožmitálsku živil ve 30. letech 20. století, který mi kdosi přinesl. Na dveře jsem přišpendlil fixem napsanou cedulku s nápisem „Cvokařský veřtat – vstup nutný a volný“. Časem jsem ještě výzdobu rozšířil o reprodukce starých pohlednic Starého Rožmitálu ze své sbírky. Když jsme byli s manželkou na chalupě, tak jsme dílnu ráno otevřeli a večer zase zavřeli. A tak tomu bylo až do roku 2011, kdy jsem veřtat rozšířil o muzeum.

Domek č. p. 118 z roku 1930, v němž mělo být budoucí Cvokařské muzeum, byl od devastující povodně v roce 2002 prázdný. Jak bývalo kdysi ve Starém Rožmitále zvykem stavět, v přízemí byly dvě místnosti, sklípek a chodba, do které byla jako na jediném místě v domku přivedena voda. Chodba sloužila i jako černá kuchyně. Suchý záchod byl naproti domku přes ulici.

Začal jsem shánět literaturu o cvokařském řemesle, hledal v archivech, ale zjistil jsem, že důvěryhodné prameny by se daly spočítat na pár prstech. V té době jsme vyklízeli důkladně půdu v našem původním stavení a našli hotový poklad: pozůstalost po otci mé ženy.  

Adolf Kulovaný si pečlivě zakládal nejen svoji osobní korespondenci, ale nevyhazoval ani doklady týkající se cvokařského družstva Kovostar založeného ve Starém Rožmitále v roce 1950, ani soukromé cvokařské firmy, ze které v tomto roce družstvo vzniklo. Navíc nám zachoval i řadu listin po svém otci Josefovi, který byl od přelomu 19. a 20. století nejen cvokařem, ale také cvokařským podnikatelem.

Největšího rozmachu řemesla se cvokaři dočkali během obou světových válek, kdy vyráběli šerky do vojenských bagančat