Před pěti lety bylo otevřeno Cvokařské muzeum – 2/6

Pokračování z 9. července

16. července 2011 bylo ve Starém Rožmitále slavnostně otevřeno Cvokařské muzeum. Pět let už nepřetržitě (kromě zimních měsíců) každý den od slušné hodiny ranní do soumraku umožňuje kolemjdoucím, aby se seznámili s podivuhodným řemeslem, které už není a nikdy nebude. Jak vlastně Cvokařské muzeum začínalo?

S myšlenkou založit Cvokařské muzeum jsem si začal pohrávat po roce 2004, kdy jsme koupili domek č. p. 118 přiléhající k naší chalupě č. p. 74, který si postavil strýc mé ženy Jiřiny, který dřív pracoval jako cvokař a poté v Kovostaru.

V naší dosavadní chalupě jsme sice měli dost místa, ale strýcův malý domek logicky navazoval na naši nemovitost, ke které patří ještě i pakovna, kde se dříve pakovaly (balily) hřebíky. Celý manželčin rod Kulovaných totiž ve Starém Rožmitále měl co do činění s cvokařským řemeslem.

V době, kdy jsme domek kupovali, jsem už měl pro veřejnost otevřený cvokařský veřtat, který zůstal zásluhou tety jako památka na jejího manžela Františka, který v něm dělával, zcela v původním stavu. V pokročilém věku se ovdovělá teta odstěhovala o několik domů dál ke své dceři a veřtat byl náhle volný.

Bohužel jsem si hned neuvědomil historickou hodnotu této cvokařské dílny, protože v té době jsem měl v Praze v zaměstnání zcela jiné starosti. Nechal jsem tedy začátkem 90. let ve veřtatu hospodařit malé děti, které si v ní zřídily bunkr. Až za deset let, kdy děti odrostly a bunkr už je nezajímal, jsem si řekl, že cvokařinu za pár let už nebude nikdo znát a že by bylo dobré ji právě tady, ve Starém Rožmitále, připomínat.

Pokračování zítra.

Strýc František kdysi ve veřtatu, který je dnes součástí muzea