Před 60 lety byly sloučeny obce Starý Rožmitál a Rožmitál pod Třemšínem

28. října 1962 zavřel předseda Místního národního výboru ve Starém Rožmitále pokladní deník a zbylou částku na účtu obce ve výši 19 546 Kčs poslal do pokladny MNV v Rožmitále pod Třemšínem. Do té doby dvě samostatné obce byly tímto aktem sloučeny.

Pokusů o začlenění Starého Rožmitálu do města bylo jen ve 20. století několik, a to jak za první republiky, protektorátu, tak po roce 1948. Až před šedesáti lety se to povedlo.

V únoru roku 1929 zažádal Rožmitál, aniž věc konzultoval se Starým Rožmitálem, okresní úřad v Blatné, aby byly obě obce spojeny. V Blatné se však žádostí odmítli vůbec zabývat, neboť město nepředložilo doklad, že Starý Rožmitál „zásadně a bezvýhradně se žádanou změnou projevuje souhlas“.

Za války v roce 1943 však byla situace jiná. Iniciativa tentokrát přišla od okresního hejtmana ve Strakonicích, jehož podřízený v březnu chystané sloučení oznámil přímo ve městě na radnici. Obecní zastupitelstvo Starého Rožmitálu se samozřejmě nechtělo okupačním úřadům protivit, a tak se sloučením souhlasilo. Kladlo si však takové podmínky, jako například, aby v obci „zůstala zachována obecní úřadovna, kde by se pro potřebu obyvatelstva úřadovalo“, a že by sloučení bylo stejně jen tak na oko. A tak i tato snaha vyšla naprázdno.

Vážná situace nastala v listopadu roku 1953. Tehdy si o sloučení říkali samotní občané Starého Rožmitálu. Rada Místního národního výboru byla v rozkladu, neboť v ní zůstali pouze čtyři funkcionáři, a obec prakticky nikdo neřídil. Okresní národní výbor v Blatné dal Staroměstským dvě možnosti: buď postaví se svého středu kompletní nový národní výbor, anebo budou připojeni k městu. Na občanské schůzi 15. listopadu v hostinci u Petráňů se občané podpisem museli zavázat, že si nové funkcionáře obce zvolí.

Kritickým se z hlediska Starého Rožmitálu stal rok 1960. Komunistická strana vyhlásila, že v Československu byl vybudován socialismus a rozhodla se zlikvidovat dosavadní, ještě z první republiky vycházející územní organizaci státu. Z dosavadních 19 krajů bylo vytvořeno jen deset a z 364 okresů 108. V dopise ze zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa, který v lednu obdržely všechny místní národní výbory v republice, se psalo, že „spolu s novou územní organizací vyvstala i otázka slučování obcí“. 

V radě MNV Starého Rožmitálu stále převládal názor obce neslučovat. Na veřejné schůzi 12. února občané dokonce zavázali své představitele, aby „zaujali pevné stanovisko a nikdy nepřipustili za žádnou cenu sloučení“. Z přítomných 51 občanů na schůzi, hlasovalo 48 proti sloučení, tři se zdrželi hlasování a nikdo nebyl pro.

V roce 1960 došlo ještě k jedné důležité události. V celém státě se konaly volby do nových národních výborů, tedy i ve Starém Rožmitále. Na společném zasedání MNV a základní organizace KSČ se zjistilo, že do funkcí se nikdo nehrne a hlavně, že nikdo nechce dělat předsedu. Všichni si přáli, aby ve funkci zůstal dosavadní předseda Václav Sadílek, ten to však kategoricky odmítl. Nakonec si všichni oddechli, že na funkci předsedy kývl Jiří Plachý, kterému bylo tenkrát 27 let.

Tlak na sloučení obcí z vyšších míst však nepolevoval, neboť byl v souladu s usneseními nejvyšších stranických a státních orgánů. Navíc nezájem staroměstských občanů o chod obce tuto tendenci umocňoval. Vše spělo k definitivnímu rozhodnutí, k němuž došlo na podzim roku 1962.

P.S.  Před 30 lety, v roce 1992, vydali po dlouhé době v tajných volbách zvolení zástupci obecní samosprávy ve Starém Rožmitále (Jiří Homulka, Jiří Krupička, František Leiterman, Marcela Minaříková, František Mora, Emil Škreňo a Jiří Trčka.) v Rožmitálském zpravodaji prohlášení, kde se m.j. psalo:

„Po násilném sloučení obcí začal veškerý společenský život pomalu v naší obci odumírat. Aktivní složka ČSČK (Československý červený kříž) úplně zanikla a tím upadlo v zapomenutí setkání s důchodci, které pro mnohé znamenalo možnost příjemného prožití chvil se svými přáteli. Věci veřejné se šířily z hlediska celého regionu a obecní zájmy ustupovaly do pozadí. Zdálo se, jakoby se o ně nikdo nestaral. Obec sice měla zastoupení na radnici, ale veškeré dění bylo řízeno „shora“ bez účasti občanů.

Některé věci si občané museli vyřizovat sami jako například voda Křižánky, vytvořily se stavby – jako např. obtok Podzámeckého rybníka, které více roztrpčovaly, než uspokojovaly. To všechno k dobré spolupráci nepřispívalo. 

Naštěstí v obci dobře pracovaly dvě organizace: dobrovolný hasičský sbor a pro mladé oddíl národní házené. Na jejich schůzích se scházela ta aktivní část obyvatelstva, která měla zájem o věci obecné. Při řízení obou organizací vyrostla řada schopných funkcionářů, kteří začali pronikat do městských orgánů a přeci jen začali věci prospěšné obci ovlivňovat.

Všechno se dělo nekoordinovaně, bez přímé účasti občanů. Přes všechny nedostatky však naše obec žije. Svědčí o tom vydařené oslavy 100 let sboru dobrovolných hasičů a společenské plesy – hasičský a házenkářský. S povděkem kvitujeme i zapojení některých chalupářů do života obce. Jsou přínosem pro činnost sportovní i společenskou a pomocníky ve věcech obecných i soukromých.“

Archivní foto