Obecní lesy ve Starém Rožmitálu – část II. a poslední

Jak už jsme napsali v první části, měly starorožmitálské obecní lesy rozlohu kolem 112 hektarů. Po dobu první republiky se o ně staral z hlediska lesního hospodářství polesný František Heger, obecním hajným byl od roku 1923 Antonín Kala, který v tomto roce vystřídal ve funkci svého otce. Ne nadarmo se domku na konci zástavby na aleji, který si Kala v Luhu postavil v roce 1932, stále říká „u Hajnejch.“

Ve staveních se dříve topilo především dřívím, méně už uhlím. Dříví se kupovalo z obecního lesa a z panských (církevních) lesů. Dobrým topivem byly pařezy, které se však prodávaly jen v obecním lese, kdežto v lesích velkostatku je nechávali shnít, aby se tak lesní půda přihnojila. Kdo si pařezy ve veřejné dražbě koupil, musel si je sám „dobejvat“. Lidé říkali, chodíme „na parezí“. Chvojí se sekalo na stlaní pod dobytek a osekanými větvemi se topilo. V úrodných letech se chodilo na šišky.

Ve veřejné dražbě se prodávaly nejen pařezy, ale také palivové dříví, chvojí, špalkové a stavební dříví a z obecních luk seno a otava. Každým rokem obecní zastupitelstvo určovalo, kdo se může dražby zúčastnit. Například v roce 1932 se usneslo prodávat palivové dříví a chvojí pouze „místním občanům obce zdejší“ a k dražbě špalkového a stavebního dříví přizvat i „zájemníky“ z okolních obcí.

Místní občané si mohli přivydělat v obecním lese vyhrabáváním hrabanky, přičemž byli výslovně upozorňováni, že mohou hrabat pouze dřevěnými hráběmi a brát jen nesetlelou vrchní vrstvu. Za den práce jim obec vyplácela 10 Kč. Poté se hrabanka na hromadách prodávala ve veřejné dražbě.

Obec dávala občanům i jiná nařízení. Třeba v létě roku 1935 projednalo zastupitelstvo prodej trávy ke stelivu z obecního lesa s tím, že budou nadělány díly a ve veřejné dražbě se prodá každý jednotlivý díl s tou podmínkou, že díly se musí vyžinovat srpy. Kdo by byl přistižen s kosou, zaplatí pokutu 5 Kč a za jednu useknutou mučici*) též 5 Kč pokuty.

Veřejné dražby, při kterých v roli licitátora vystupoval starosta obce, se dávaly ve známost bubnováním

Nesmíme v souvislosti s obecním lesem zapomenout ještě na jednu záležitost. Každým rokem rozdělovala obec na podzim dříví chudým, v průměru jeden až dva metry palivového dříví na jednu žádost. Například v roce 1929 došlo na obecní úřad 23 žádostí o darování dříví (v drtivé většině od osamělých žen).

Jako služné dostávali každoročně palivové dřevo i starosta a obecní zaměstnanci. Starosta a polesný obdrželi v průměru 6 až 8 metrů, hajný 12 a obecní strážník 6 metrů. Starosta byl ale ze svého přídělu povinen vytápět i obecní kancelář.

Po druhé světové válce došlo v hospodaření v obecním lese vůči obyvatelům ke změnám. Například v roce 1946 přidělil MNV každé rodině ve Starém Rožmitále jeden metr palivového dříví. O čtyři roky později však už tohle neplatilo a každá rodina si mohla tentokrát koupit maximálně půl metru z celkových 60 kubíků palivového dřeva, které bylo vytěženo. Dělníci, kteří v lese pracovali, si mohli zakoupit po jednom metru. V roce 1951 už není palivové dříví automaticky nabízeno občanům, ale musí se nabídnout Státním lesům. Jednotliví občané však mohli za úplatu v obecním lese klestit.

V prosinci 1953 převzala lesy od obce na základě výměru KNV v Plzni pobočka Státních lesů v Nepomuku.

*) Patrně se jedná o masožravou rosnatku okrouhlolistou, o které si v 50. letech ve svých poznámkách napsal kronikář Václav Matoušek, že „jí jsou na Rožmitálsku přisuzovány až nezaslouženě velké léčebné účinky, a úsilovným sbíráním skoro vymizela“.

Již několik let se snažíme zjistit, které rostlině se na Rožmitálsku opravdu říkalo mučice, ale nikdo ze zatím oslovených pamětníků tento název, uvedený v zápise z obecního zastupitelstva z 24. července 1935, nezná. Název mučice se nevyskytuje ani v odborných knihách. Takže, kdo by z čtenářů našeho webu věděl, ať nám napíše.