Když jsme pak vešli do kostela, padalo na mne tajemno jako tíha balvanů.
Lidé tu stáli nebo seděli v lavicích zamlklí, černí v panujícím tu šeru, a jejich obrysy splývaly v odlehlejších koutech v jedinou temnou hmotu, jen u oltáře bylo trochu kmitavé a rudé záře od rozsvícených voskovic, jejichž plameny plápolaly a třepetaly se ve stálém neklidu, jako by do nich duchové bytostí, nám neviditelně foukaly…
Bylo tolik tajemného a mystického v těchto půlnočních bohoslužbách, že vzněcovaly mou obrazotvornost k představám a dojmům tak mocným, jako málo jiných zjevů v mém dětství.
Kostel byl naplněn, že by nikoliv jablko, ale ani jehla nepropadla. Celá veliká farnost se sešla, byli tu lidé z obou Rožmitálů, ze Starého i z města, z Voltuše, Věšína, Bukové, z Nepomuku, Zalán, Sedlice, Vranovic, Piňovic, ze Skuhrova, z Nesvačil, z Bezděkova i z Předních a Zadních Hutí, ba i ze vzdálené, uprostřed ohromných lesů skryté Záběhlé a z Teslín, až i venku před chrámem stály zástupy těch, kteří se už dovnitř nevešli.
Vzpomínám na krásná sóla houslí, na flétny a klarinety, slyším je ještě dnes, po více než čtyřech desetiletích, a zdá se mi, že od té doby žádná hudba nevnikla mi tak hluboko do duše jako tehdy, o půlnočních mších vánočních.
U oltáře byl stařičký pan děkan Boš, těžce už se otáčel, ruce se mu třásly a třásl se mu i hlas, když se obrátil proti kůru a zazpíval, a to mne tak dojímalo, že jsem v něm div světce neviděl.
Půlnoční atmosféra starorožmitálského hřbitova
Cvokařské muzeum
Alej Johanky z Rožmitálu 74Vytvořeno službou Webnode