Jaké byly květnové dny roku 1945 v Rožmitále pod Třemšínem 6/6

Dokončení z včerejška.

Z knihy Ervíny Brokešové Ty a já:

Zpočátku mu nerozumím, ale brzy si zvykáme mluvit pomalu a jakousi dorozumívací hatmatilkou. Prohlížím si celou řadu vyznamenání, jež zdobí jeho uniformu. A vyprávím o tobě a o hrozných útrapách našeho národa. On hovoří o své zemi s takovým vroucím nadšením, hrdostí a obdivem, že si myslím, že bychom se od nich měli učit té hrdosti, i když jsme proti nim tak malým a teď zchudlým národem. Pak se ptám na jeho
hodnost, je majorem tankistů v Malinovského armádě.

Večer se v domě oslavuje. Všechny druhy hudby, vodka, jídla celé spousty. Je to první den odpočinku v zemi, kde nejsou jen trosky domů a vypálené čtvrti. Já, jediná žena, sedím s nimi u stolu do pozdního rána.

Následující den je divoký. Venku se rabuje. Kolem táhnou odzbrojené svazy SS a zbytky bývalé armády. V městě byly zachyceny transporty gestapa z Jihlavy a jejich všecky zásoby, a není to málo vozů, jsou postoupeny obyvatelstvu. Lidé, jindy tak mírní, mění se v divochy, snášejí domů balíky šatstva, potravin a bůhvíčeho, i v blátě se brodí, když jim kořist do něho spadne, a lidé z okolí přijíždějí i s vozy, aby si na nich odvezli, co urvali.

Major se s pohrdáním na to dívá. A já se stydím.
Z lesa se nepřetržitě ozývají rány z pušek a kulometů. Krátkou cestou tam odpravují uprchlé SS.

Po několika dnech přichází rozkaz velitele: opustit Rožmitál.
Balíky a zavazadla jsou nakládány na vojenská auta. Ve dvou hodinách je vše připraveno k odjezdu. Loučím se s oběma majory a s každým z mužstva. Před domem stojí nákladní auto a na něm celý sud piva. Můj ochránce Makarov z něho násoskou čerpá nápoj a všichni lidé, kteří stojí kolem, i my, si musí navzájem připíjet na shledanou v Moskvě. Za chvíli je sud prázdný, pivo dopito a s veselým máváním, zpěvem a voláním hrdinové od Stalingradu odjíždějí.

Najednou je všude ticho. Jen z lesů je ještě slyšet výstřely.

Na mne padá únava. Vpád bujarých lidí, jimž stačily dvě hodiny spánku, aby byli čilí jako rybičky, všechen ten fantastický ruch a šum, to spotřebovalo poslední kapky mých sil. Přesto se dávám do úklidu, mytí a utírání, aby opět bylo vše jako dříve.

Část sovětských vojsk zůstala ještě několik týdnů v rožmitálských lesích, dokud se situace neuklidnila. Foto: archiv Podbrdského muzea