Jaké byly květnové dny roku 1945 v Rožmitále pod Třemšínem 5/6

Z knihy Ervíny Brokešové Ty a já:

Zabírají můj byt pro dva majory a osm jejich mužů. Nevím sice, kde budou spát oni a kde já s Aničkou, nu však si už nějak poradíme. Byt v okamžiku změnil svůj vzhled. Do domu jsou snášena zavazadla, celé hory zavazadel. Kufry, bedny, batohy, rance, přikrývky, nádobí, zbraně, gramofon. Všechny místnosti jsou plny vojenského smíchu a zpěvu, gramofon hraje, rádio též, ve vedlejším pokoji harmonika, v hale jich několik sedí v kruhu na balících a krásnými hlasy zpívají. Dohromady je z toho příšerná kakofonie, ale jim to nevadí, každý z nich asi slyší jen to, čím se zabývá sám.

Mezi tím se pletu já, psík Riki má v tlamě kus salámu, pro něho příliš velký, všude halas, zvonivý smích, humor a neudržitelný živelný temperament, to všechno je jako jiný svět. My se po letech útisku a falše teprve musíme učit upřímně se radovat. Vbrzku si mezi nimi volím svého oblíbence. Je jím majorův sluha Makarov, od mládí vojenské dítě, dnes už prošedivělý, zkušený a všemi mastmi mazaný chlapík. Prodělal s majorem Stalingrad, projel a prošel snad polovinu Sovětského svazu. Jaksi přirozeně se stal mým ochráncem a rádcem v tom všem zmatku. Člověk, který se dovedl bavit vším možným na světě.

Tančil kozáčka, jako by měl v těle rtuť místo krve, z šíleného tempa tance ho nevyrušil ani obrovský pekáč s gulášem, jenž se mu připletl do cesty a zvrhl se na koberec. Po chvíli se dovedl válet a kulit v trávě jako malé děcko, dovedl mi nepozorovaně sebrat všecky špičky na cigarety a pak mi je s nejnevinnějším výrazem najednou vrátit i s přiloženým balíčkem sovětských cigaret, a to všechno jen aby se bavil a aby mi ukázal, že by mi dovedl sebrat nos mezi očima, kdyby chtěl.

Přicházejí oba majoři. Jeden z nich je patrně churav a jde ihned nahoru do pokoje, asi chce spát. Druhý z nich je naopak velmi čilý. Uniformu má jako všichni ostatní zaprášenou po nepřetržitém pochodu, je na něm vidět, že to nebyla hračka dostat se od Stalingradu do Rožmitálu. Ale jemu to nikterak nevadí. Prochází celým bytem, chce všechno vidět, vytahuje knihy z knihoven, prohlíží je a zase dává na místo, dlouho se probírá spisy Tolstého a má radost z jejich krásného vydání. A pak chce vědět, co jsem, kdo jsem, jsem-li svobodná či vdaná, kde mám muže, proč jsem na venkově, proč nejsem v Praze, když jsem umělkyně, jak jsem stará, co dělám po celé dny, přeje si, abych mu něco zahrála, ale to nemohu a pouštím mu alespoň své gramofonové desky, což pak musím ještě často opakovat, když si zve kamarády.

Dokončení zítra.

Palebné postavení sovětských dělostřelců na okraji Rožmitálu. Foto: archiv Podbrdského muzea