Jaké byly květnové dny roku 1945 v Rožmitále pod Třemšínem 4/6

Z knihy Ervíny Brokešové Ty a já:

Pak je rázem ticho. Městský rozhlas hlásí: Vítejte Američany!

S pocitem úlevy všichni opouštíme dům a jdeme na náměstí.
Konečně přijíždějí. Jsme trochu zklamáni, všichni jsme očekávali rudoarmejce, ale snažíme se své zklamání utajit. Američané, klidní a hezcí hoši, projíždějí Rožmitálem, lidé jim dávají jídlo a oni jsou na rozpacích, co s tím mají dělat. Z radničního balkónu někdo řeční, pak zazní hymny. S tou americkou je na venkově potíž.

Vracím se domů, vyjímám z tajné skrýše klíče od Bláhova domu.
Vstupuji dovnitř za pozornosti hloučku lidí a sekyrou vyrážím dřevěné bednění z okna. Do symbolické tmy jejich uzavřeného domu vniká slunce a čerstvý vzduch. Sousedé se ujímají úklidu. Jejich dům je připraven.

Pak je den klidu, přerušený jen vítáním celé rodiny Bláhových, ale obratem ruky je celé město vzhůru. Přijíždějí rudoarmejci! Narychlo se staví slavobrána s ruskými nápisy a děvčata v krojích se řadí do špalíru. Náměstí je nabito, ale ani teď to nedopadne tak, jak jsme očekávali, neboť přijíždějí jen slabé průzkumné jednotky. Nicméně i ty jsou s nadšením vítány.

V noci mne probudí hukot tanků a aut, rány z pušek, jenže ve tmě není nic vidět. Teprve svítání rozevře úžasný pohled na Rudou armádu valící se ze všech stran jedním jediným mocným proudem, cesta necesta, přes pole, louky a příkopy. Před sedmou hodinou přeskakují mi přes plot po zuby ozbrojení rudoarmejci, rázem jich mám plný dům, jeden přes druhého na mne mluví, jsem jako u vyjevení, nevím, co mi o překot říkají, ale oni bez ptaní vnikají do všech místností se samopaly v rukou — teď již chápu! Hledají poschovávané SS! Dávám se do srdečného smíchu, už si rozumíme. Nedá mi mnoho práce je přesvědčit, že u mne se žádný SS neschovává.

Pokračování zítra.

Slavnostní přehlídka Rudé armády a Revoluční gardy složené z dobrovolníků a z vojáků v roce 1939 rozpuštěné československé armády na rožmitálském náměstí. Foto: archiv Podbrdského muzea