Jaké byly květnové dny roku 1945 v Rožmitále pod Třemšínem 2/6

Z knihy Ervíny Brokešové Ty a já:

5. května je osvobozena Plzeň. Plzeň jásá! Jejich vysílačka hlásí:
„Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří!" Je slyšet hřmění děl a detonací. Večery jsou prozařovány záblesky a ohni. A hřměni děl je nádhernější než hudba!

Téhož dne šiji československý prapor z kousku schovávané rudé látky a starého prostěradla. Nic jiného jsem neměla po ruce. A pak zavlají první prapory. Vyběhnu na terasu, pak z domu — na radnici, na zámku a nevím kde všude rozjásaně poletují ve větru symboly naší svobody. Třesu se po celém těle, slzy radosti se vsakují do československé vlajky, kterou držím v chvějících se rukou.

Ať žije Československá republika!

A ty, můj drahý, buď zdráv!

Revoluční národní výbory se ujímají svých funkcí. Vše probíhá hladce a radostně. Ale v Praze se bojuje dál. A k nám se blíží hřmění děl. Hloubkoví letci čistí kraj. Je jich všude plno. Pohyb po silnicích je nebezpečný. Hloubkaři pronásledují každé vozidlo. Z terasy se dívám, jak jeden z nich virtuózně krouží a zasahuje neviditelný mi cíl.

Mé vlastní pocity jsou nečekané. Tolik let jsem toužila, aby přišel tento den, tolik nadějí jsem do něho kladla. Představovala jsem si, že se snad zblázním radostí. Ach, sama nevím, co jsem si představovala, že udělám. Ale nic z toho se nestalo. Mé nitro je vypáleno, není už schopno takové divoké radosti, cítí jen nesmírnou úlevu. A pak — pro mne ještě válka neskončila.

Prapory jsme vyvěšovali trochu předčasně. Prchající SS ustupují z Prahy a blíží se k nám. 7. května místní rozhlas vysílá výstrahy.

Pokračování zítra.

Sovětští tankisté na rožmitálském náměstí. Foto: archiv Podbrdského muzea