Jak jsem před 10 lety zakládal Cvokařské muzeum 2/5

Až za deset let, kdy děti odrostly a bunkr už je nezajímal, jsem si řekl, že cvokařinu za pár let už nebude nikdo znát a že by bylo dobré ji právě tady, ve Starém Rožmitále, kde byl veřtat v každé druhé chalupě, připomínat.

Veřtat jsem tedy vybílil a na zeď pověsil pár obrázků. Na dveře jsem přišpendlil fixem napsanou cedulku s nápisem „Cvokařský veřtat – vstup nutný a volný“. Časem jsem ještě výzdobu rozšířil o reprodukce starých pohlednic Starého Rožmitálu. Když jsme byli s manželkou na chalupě, tak jsme dílnu ráno otevřeli a večer zase zavřeli. A tak tomu bylo až do roku 2011, kdy jsem veřtat rozšířil o muzeum, které jsem založil v zakoupeném sousedním domku.

Domek z roku 1930, v němž vznikla expozice Cvokařského muzea, byl od devastující povodně v roce 2002 prázdný. Začal jsem shánět literaturu o cvokařském řemesle, hledal v archivech, ale zjistil jsem, že důvěryhodné prameny by se daly spočítat na pár prstech. V té době jsme vyklízeli půdu v našem původním stavení a našli hotový poklad: pozůstalost po otci mé ženy. 

Adolf Kulovaný si pečlivě zakládal nejen svoji osobní korespondenci, ale nevyhazoval ani doklady týkající se cvokařského družstva Kovostar založeného ve Starém Rožmitále v roce 1950, ani soukromé cvokařské firmy, ze které družstvo vzniklo. Navíc nám zachoval i řadu listin po svém otci Josefovi, který byl od přelomu 19. a 20. století nejen cvokařem, ale také cvokařským podnikatelem.

Cvokaři v roce 1914 před veřtatem, který je součástí muzea