Jak jsem před 10 lety zakládal Cvokařské muzeum 1/5

16. července 2011 bylo ve Starém Rožmitále otevřeno Cvokařské muzeum. Deset let už nepřetržitě (kromě zimních měsíců) umožňuje den co den od slušné hodiny ranní do soumraku návštěvníkům, aby se seznámili s podivuhodným řemeslem, které už není a nikdy nebude.

Cvokařství patří mezi ta řemesla, která už pomalu upadají v zapomnění. Cvokařské výrobky už nikdo nepotřebuje nebo se, jako například hřebíky, vyrábějí z drátu průmyslově ve velkém. Cvočky, šerky, hřebíky, ale také panty, kramle, trojnožky do kamen, to všechno vykovával cvokař ručně ve veřtatu, v malé dílně, kterou si zřídil ve svém domku. Tak tomu bývalo na Rožmitálsku do konce čtyřicátých let minulého století. Pak už řemeslo vymizelo.

A jak tedy Cvokařské muzeum začínalo?

Měl jsem to štěstí, že jsem se kdysi přiženil do Starého Rožmitálu, do stavení, ve kterém takový veřtat zůstal téměř nedotčený. Navíc můj tchán byl typem člověka, jenž věděl, že písemnosti se mají uschovat pro příští generace.

Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že mám ideální příležitost, abych se zaniklým cvokařským řemeslem seznámil veřejnost. Bohužel jsem si hned neuvědomil historickou hodnotu této cvokařské dílny, protože v té době jsem měl v pražském zaměstnání zcela jiné starosti. Nechal jsem tedy začátkem 90. let ve veřtatu hospodařit malé děti, které si v něm zřídily bunkr.

Otevření muzea 16. července 2011