Hřebíky jako léčiva a mrtvé nehty

Cvokaři nekovali jen cvočky do bot, ale i hřebíky. Však také ti, co vyráběli hřebíky, sami sebe nazývali hřebíkáři, ti, co dělali velké cvočky cvokaři a řemeslníci chrlící z veřtatů malé pifle do podrážek bot, cvočkaři. Vše pro potřebu bot, domácností a stavitelství.

V 18. století, kdy tohle řemeslo přišlo na Rožmitálsko se šumavskými přistěhovalci, bylo už dávno zapomenuto, že před staletími železné hřebíky sloužily také k léčení.

Za starých Římanů například radil historik prvního století Plinius starší při léčbě epilepsie vrazit hřebík do země na místě, kde na začátku záchvatu ležela hlava postižené osoby. Římané zatloukali hřebíky do dveří, aby odvrátili nákazy a hřebíky do rakve a do prahů, aby zaplašili noční můry. Hřebíky z hrobek a z ukřižování se někdy dokonce nosily kolem krku jako talismany proti horečkám, malárii a zlým kouzlům.

Nedávno belgičtí archeologové vykopali neobvyklou sadu hřebíků v horské nekropoli na okraji naleziště Sagalassos v jihozápadním Turecku. V rané římské císařské hrobce bylo nalezeno 41 zlomených hřebíků roztroušených mezi zpopelněnými ostatky dospělého muže, který žil ve 2. století n. l. Pětadvacet hřebíků bylo bez hlaviček a záměrně ohnutých v pravých úhlech. Ostatní byly kompletní, ale s několikrát zkroucené.

Hřebíky určitě neměly žádný praktický účel, tvrdí archeologové, ale byly to tzv. mrtvé hřebíky neboli mrtvé nehty, které měly okultní sílu. Mrtvému měly zabránit v návratu do světa živých.

Cvokařské muzeum naopak všechny živé vítá.

Repro: časopis Živá historie květen 2023