Hej, mistře aneb Poslední cesta z Rožmitálu

27. 4. 2011     www.lidovky.cz

Úryvek z fotoblogu Jiřího Peňáse

Kdybych se stal nějakým nedopatřením malířem naivně krajinářského typu a sentimentálně vlastenecky založeným k tomu - to druhé ovšem jsem i ve skutečnosti - mou touhou by jistě bylo vymalovat ideální "krajinu české duše". Chodil bych tedy se svými malířskými instrumenty na louku pod vesnicí Voltuš u Rožmitálu pod Třemšínem.

Tím táhlým údolím pomalu končí na jihu Brdy, takže pás lesů na obzoru za kostelíkem je "Vojenský výcvikový prostor Jince" s kopcem Praha, od níž je ve skutečnosti vzdálen asi osmdesát kilometrů na mírný jihozápad. Tam někde měl tiše hučet onen americký radar, ale nejen místní lid byl hlučně proti a pak z toho stejně sešlo asi vlivem globálního oteplování. Vojenskou přítomnost, ostatně už jen symbolickou – o sobotách a nedělích jsou ty lesy plné křičících, do strakatých dresů navlečených výletníků, většinou na kole –, by však lid rád měl zachovánu, protože si na ni zvykl a existují i jisté důvody racionální, neboť aspoň to tam někdo chrání před Čechy. Ale tím se tu zabývat nechci. Mně jde o ten ideál.

Když bych tedy tady zapíchl stojan, tak za zády bych měl onu vesnici Voltuš a za ní ještě jeden dlouho se tánoucí hřeben s kopcem Třemšínem (827m), jenž je myslím brdskou horou nejpopulárnější, i když nikoli nejvyšší. Před sebou bych hleděl dolů na Starý Rožmitál s krásným prostým bílým kostelíkem Povýšení sv. Kříže, který na tom místě stojí od začátku 13. století. Kousek vpravo, asi tak dva kilometry, to je nový Rožmitál, který ten starý přerostl už ve středověku, kdy se tam snad z tvrze na Třemšíně nastěhovala jedna z větví zeměpanského rodu Buziců (Palacký píše ještě nekorektně "Buziků"), jejichž potomci se pak po husitských válkách a za doby poděbradské proslavili jako Lvi z Rožmitálu. Jaroslav Lev vedl ono poselstvo Z Čech až na konec světa, jak víme ze školní četby; cílem bylo zlepšit reputaci "kacíře" Jiřího z Poděbrad, což se povedlo tak napůl, neboť Češi sem tam na nějakém tom dvoře otočili renesanční propisku. (vtip). Dále jsou na výjevu zachyceny vesnice na úpatí hřebene: jmenují se Věšín a Buková, pak vpravo se jede na Příbram. Na všechno je lepší pohled trochu z dálky. To je ostatně česká realita, že většina věcí v Čechách je lepší z odstupu.

V novém Rožmitálu stojí zámek renesančního typu podobně jako v blízké Březnici, jež je oněmi Buziky s kančí hlavou ve znaku s Rožmitálem spřízněná. Podle Hájkovy Kroniky české byl zakladatelem tohoto rodu Bivoj, ale to bude jedna z autorových smyšlenek. Kanců však zcela jistě bylo v lesích dosti. (O Březnici jsem psal v tomto seriálu přesně před rokem, kdyby to někoho zajímalo. Najít to je ostatně mnohem snadnější, než kdybych to psal do papíru…)

Na rozdíl od Březnice, kde jsou prohlídky možné, je zámek v Rožmitále zavřený a jen tak vás tam nepustí. Působí dosti omšele, ale na hlavu zatím nikomu nepadá. V šestnáctém století, když ho musel pustit zadlužený Zdeněk Lev z Rožmitálu (synovec onoho Jaroslava, jednu dobu nejmocnější muž království), ho nechal z tvrze na to renesanční sídlo přestavět Florián Gryspek z Gryspeku, jenže jeho stejně se jmenující vnuk o něj po Bílé hoře přišel. Dostalo ho pak pražskému arcibiskupství, jež se několik století vzorně staralo o okolní lesy. Po roce 1948 patřilo lidu a státnímu lesnímu závodu, takže zpustl. Chvíli ho zase měl arcibiskup Miloslav Vlk, jenž pochází z kraje a v Rožmitále byl farářem, než mu v sedmdesátých letech sebrali státní souhlas. Po převratu a restituci asi pan primas moc nevěděl, co s ním, tak jej (samozřejmě, že ne on osobně) prodal jakémusi soukromníkovi, který ho má. Zdá se, že aspoň třídí odpad.