Expedice k pramenům Vlčavy 2013 - I

Vlčava, od Březnice pojmenovaná Skalice, patří neodmyslitelně k životu obyvatel Luhu a Ruslandu. V dobách klidného toku a průzračné vody patří k okrase Starého Rožmitálu, ve dnech zvednuté hladiny či dokonce povodně představuje hrozbu, kterou si po posledních zkušenostech nedovolí nikdo podceňovat.

I vydali jsme na celodenní expedici k pramenům této říčky, abychom se s naší známou – neznámou blíže seznámili. Téměř desetikilometrová cesta vedla převážně korytem proti proudu od mostu v Luhu až k zurčícím bystřinám v původních brdských porostech v přírodní rezervaci Getsemanka II, které se u chaty Roubenka stékají do jednoho potůčku. Tady je místo, které je oficiálně prohlášené za pramen Vlčavy.

My se ale teprve vydáváme na cestu:

Koryto podél nábřeží Bartoloměje Sadílka v Luhu, které bylo takto zřízeno v roce 1926, působí upraveným dojmem a svádí k domněnce, že svou šířkou pobere jakoukoli vodu. Brodíme se jím směrem na západ a cestou míjíme slabý přítok či spíše čůrek od severu, který vytéká z Farského rybníka, přeskakuje bývalý splav a míjí hospodu na plácku.

Na úrovni stavení č.p. 104, kde se říká u Krátkejch, v nejzápadnějším cípu Starého Rožmitálu nazývaném Rusland, je v potoce (tady už se Vlčava řece moc nepodobá)  z panelů vybudován brod. Kdysi zde bývala křižovatka dvou cest. Ano, cest! Do regulace v 60. letech minulého století, tudy tekla voda jen při zvýšených stavech. Hlavní koryto Vlčavy totiž bylo po celou známou historii severněji, nad dnešní vodní nádrží a hospodou, a voda poháněla Podkostelský mlýn. Na snímku rovně přes potok je cesta z nábřeží na Bezdrovnu či jak se také říkávalo, do Rochle.

Za posledním stavením č.p. 169 v Ruslandu se potok propadá do hlubokého úvozu a vytváří kaňon, kterým kdysi jezdily povozy se senem z velkých úrodných luk a k vidění tu byly jen tůňky s čolky.

Z tohoto snímku zachycujícím z vnějšku tok Vlčavy od jihovýchodu dýchá klidná atmosféra a krása přírody. Ponořme se však mezi velké vrby a olše. Co uvidíme?

Po několika desítkách metrů se kaňon mění v džungli, v níž lze okamžitě zabloudit. Historické koryto Vlčavy vytvářející desítky zákrutů, které ve svém souhrnu dovedlo vstřebat velkou vodu, se změnilo v čůrek nebo úplně vyschlo.

Tak zvaný průpich nebo-li převedení potoka do nového, rovného koryta provedené před 50 lety statky bez vědomí města, teď žene vodu bez jakékoli překážky do Starého Rožmitálu. Proč byl tehdy zřízen? Aby voda nezamokřovala louky, na kterých statky hospodařily.

Takhle vypadají louky dnes. Traviny a kopřivy leckde sahají až po krk.

Asi v polovině cesty mezi Ruslandem a rybníkem Obžerou se od severu vlévá do Vlčavy Bukovský potok přivádějící vodu z Nového rybníka. Na snímku přitéká Bukovský potok zleva, vpravo teče Vlčava od Obžery a uprostřed spěchá průpichem k městu.

Konečně se z džungle vymotáváme a dostáváme se pod hráz osmihektarového rybníka Obžery, kde procházíme patrně jedinou, ještě sečenou loukou.

Pětidílné stavidlo na Obžeře z roku 1962 a splav, ve kterém nejsou žádné ryby, neboť se tu ubytovala vydra. Přes stavidla vytéká nejsilnější ze tří proudů, které se průtoky v hrázi vlévají do Vlčavy, jež ovšem rybník po jižní straně obtéká a do rybníka ústí jen velmi nenápadným přítokem.

Těsně před vyústěním do Obžery přibírá Vlčava ze severu přítok z Věšína a druhý z Chynské. Za Obžerou, někdy už pod názvem Kotelský potok, se rozlévá do dvou ramen, které se pak opět spojí těsně za silničkou z Věšína do Hutí.

Před a za silnicí je řada meandrů s upravenými břehy. Na silnici je postaven mostek s dvěma rourami a vedle, v druhém rameni potoka, které je za normálních okolností vyschlé, je zřízen brod. Máme za sebou tři hodiny cesty a od tohoto místa začínáme potokem stoupat jihozápadně ke Kotelským rybníkům.

Příště 23. srpna: Expedice k pramenům Vlčavy 2013 - II