Jak ledrenští, tak rožmitálští cvokaři vykovávali zcela identické typy šerek, rovněž technologie výroby byla stejná, podstatné rozdíly však byly v uspořádání pracovní plochy a celého veřtatu.
Cvokař vložil dva kulaté pruty z kujného železa, zvané cány, do výhně. Pruty měřily většinou necelý metr. V 19. století se pro výrobu hřebíků a cvočků začaly také používat železné dráty z válcoven, a když byla o železo nouze, zpracovával se i vyřazený telegrafní drát, starý drát z chmelnic a v ledrenském údolí i drát ostnatý.
Do běla rozžhavený prut nebo drát položil cvokař na hranu kovadla tak, aby při následném kování dostal správnou délku výrobku. Pak vykoval čtyřhranné tělo a hrot hřebíku. Stále rozžhavený prut nasekl na outěnce, a to tak daleko za osazením, aby se dala z nezeslabeného prutu vykovat hlavička žádaného tvaru. Prut vložil hrotem dolů do dírky ve formě, která se vespod rozšiřovala. Budoucí hřebík odsekl od prutu, který hned vrátil do výhně k nahřívání pro další výkovek.
Hřebíku teď už jen scházelo z nezeslabené části vykovat hlavičku. Podle druhu hlavičky a tvaru těla použil cvokař formu s příslušně velkou dírkou. Jestliže však měla být hlavička zespoda ještě různě tvarovaná, nasadil na formu tzv. bradavku, která při bušení kladivem otiskla na spodek hlavičky svůj vnitřní profil.
Teď byl hřebík hotový a cvokař jej vyhodil zespoda kladivem či tzv. lopatkou z formy. Zručným cvokařům padl rovnou do nádoby s vodou, aby se zakalil. Nyní si vzal z výhně druhý prut a pracovní postup opakoval. Až potud byl postup v obou zemích stejný.
A teď rozdíly: Na Rožmitálsku byly na tzv. špalku pracovní plochy pro dva dělníky proti sobě, v Tyrolích pracoval každý samostatně. Na špalku ze žuly měl náš cvokař zvlášť zapuštěné kovadlo, zvlášť toknu s formou a zvlášť outěnku. Ital dělal všechny úkony včetně sekání na klasické kovadlině.
Pracovní plocha cvokaře na Rožmitálsku (nahoře) a v údolí Ledro (dole)
U nás byla výheň uprostřed veřtatu a hned vedle špalku, ve Valle di Ledro ji umisťovali u zdi a cvokaři si pro rozžhavené pruty chodili. Některé dílny zde bývaly opravdu velké a pracovalo v nich při čtyřech výhních až 24 cvokařů.
Výheň byla ve Valle di Ledro u zdi a cvokaři si cány nosili ke špalku
Pokračování ve středu.
Cvokařské muzeum
Alej Johanky z Rožmitálu 74Vytvořeno službou Webnode