Cvokaři z Valle di Ledro – 6/9

Mussoliniho Itálie, aby ukázala svou sílu Hitlerovi, napadla v roce 1935 chudou Etiopii a potřebovala pro bagančata svých vojáků cvočky. Výroba v ledrenském údolí tedy začala opět stoupat. O rok později se rozhořela občanská válka ve Španělsku, ve které Itálie a Německo nepokrytě stranily diktátoru Frankovi. Náhle nestačili cvokaři ve Valle di Ledro ani plnit požadované dodávky pro vojáky italské armády, které pod zástěrkou dobrovolnosti Itálie do Španělska vysílala.

V září 1943 obsadil nespolehlivého italského spojence německý wehrmacht. Aby stačily uspokojit stále větší německé požadavky na cvočky, zdvojnásobily cvokárny produkci a práce v nich byla stále intenzivnější. Němci považovali výrobu cvočků za důležitou pro vedení války a některé cvokaře osvobodili od pracovního nasazení na území Říše či okupované Itálie. Bylo jich ovšem mnohem méně než za první světové války.

Vpravo italské originální okované boty z 2. světové války, vlevo současná replika

Obdobně na Rožmitálsku bylo cvokařství v době protektorátu asi jako jediné řemeslo zahrnuto do válečného průmyslu. Čeští cvokaři byli rovněž uchráněni od pracovního nasazení v Říši. Stanovená norma na týden byla čtyři tisíce šerek, zručný cvokař jich však dovedl udělat více, a tak se cvočky rozepisovaly na více lidí. Ve Valle di Ledro stanovili Němci normu na osm set cvočků za den, což za týden dělalo nepatrně víc než u nás.

Pro srovnání: Za první světové války byla rakouskými vojenskými úřady tyrolským cvokařům stanovena denní norma na tisíc až tisíc dvě stě cvočků podle náročnosti, u nás v Brdech to bylo úplně stejné. Vzhledem k tomu, že zručný a zkušený cvokař byl schopen vykovat 10 tisíc kusů, ve výjimečných případech až 12 tisíc za týden, nebyla norma ani pro Čechy ani pro Italy příliš vysoká a dala se splnit.

Katalog výrobků mnohdy visel ve veřtatech na zdi

Po válce zůstalo ve skladech v údolí Ledro i na Rožmitálsku velké množství vyrobených cvočků. Jen družstvo Kovostar ve Starém Rožmitále jako nástupce soukromých cvokařů jich mělo v mýtském skladu na osm a půl milionu. Už byly k ničemu. Navíc se bezprostředně po válce rozšířilo používání gumových podrážek namísto kožených či dřevěných a to byl definitivní konec tohoto řemesla.

Cvokaři zůstali v Ledru i na Rožmitálsku bez práce. U nás někteří odešli do vylidněného pohraničí, jiní za prací do Plzně nebo Příbrami, nejvíce jich ale zůstalo „při hospodářství“. Italové ale odcházeli mnohem dál – do Švýcarska, Německa, jako horníci do Belgie a mnozí za oceán. Cvokařská družstva byla zrušena, cvokárny vyklizeny a přeměněny na kolny a byty. V údolí Ledro zmizelo řemeslo, které dlouhá léta bylo hlavním zdrojem  příjmů obyvatel.

Dnes se věnují obyvatelé údolí turismu nebo dojíždějí za prací do větších měst v severní Itálii

Pokračování v pondělí.