Brokešová: Protinacistický odboj na Rožmitálsku byl zbytečně riskantní

Tuto sobotu 14. května organizuje Podbrdské muzeum nanejvýš zajímavou dvouhodinovou vycházku, která povede po rožmitálských stopách houslové virtuosky Ervíny Brokešové Benešové. Sraz je ve 14 hodin před ZUŠ na náměstí.

Ervína Brokešová je v Rožmitále, kde si těsně před druhou světovou válkou s manželem, spisovatelem Karlem Josefem Benešem, postavila vilku, vzpomínána nejen jako umělkyně, ale i jako členka protinacistického odboje.

Její činnost i názor na partyzánské hnutí na Rožmitálsku jsou zmiňovány v knize Tenkrát v Rosenthalu, která je prakticky rozebrána a chystá se její další dotisk.

Při studování pramenů ke knize, nemohl autor vynechat deník Ervíny Brokešové z období protektorátu, v němž poutavě popisuje pokusy o záchranu svého vězněného manžela i odboj v Rožmitále. Deník byl vydán s názvem Ty a já dva roky po válce a pak znovu s názvem Žila jsem nadějí v roce 1972.

Můžeme se jen dohadovat, proč dvaasedmdesátiletá Ervína Brokešová, tři roky po úmrtí svého manžela, deník nechala znovu vydat se změnami, které odpovídaly tehdejší době po roce 1968.

Před deseti lety vypracovala Jiřina Jirásková rešerši obou deníků pro knihu Tenkrát v Rosenthalu. V knize bylo z její práce nakonec použito minimum, ale bylo by jistě škoda zajímavá zjištění nezveřejnit:

„Ve druhém vydání před padesáti lety se většinou u autorky a vydavatele jedná o snahu dosáhnout větší dramatičnosti nebo – a to v největší míře – upřesnit skutečnosti, které těsně po válce nebyly asi houslistce známy, anebo byly mylné.

Někde jsou vynechány či upraveny celé odstavce či naopak připsány s novými údaji nebo jsou lépe formulované. Na faktech se však těmito zásahy nic nemění.

Občas jsou vynechána jména, jinde připsána a někdy jsou uvedena zcela rozdílně – jako v prvním vydání na straně 165 pan Bílý a ve druhém na tom samém místě pan Švarc. Na 188 stranách druhého vydání je v tomto směru oproti prvnímu vydání provedeno 56 úprav. Některé úpravy jsou však, dalo by se říci – ideologického charakteru: Oproti vydání z roku 1947 se v novém vydání z roku 1972 nikde neuvádí Pán Bůh či Pane Bože, jsou vypuštěny zmínky o prezidentu Benešovi, vynechán odstavec o pohřbu Jana Masaryka, dále například na straně 57 (v druhém vydání) je původní věta „Co řekl Stalin?“ změněna na „Co říká Moskva?“ a na straně 64 je připsána řádka o Fučíkovi.  

Předpolední odstavec prvního vydání celé knihy končí promluvou spisovatele K. J. Beneše:

„Naučili jsme vážit si svobody jako nikdy dříve a poznali jsme, že stojíme a padáme s věcí pokroku a demokracie“. Ve druhém vydání stejná věta zní: „Naučili jsme se vážit si svobody jako nikdy dříve a poznali jsme, že stojíme a padáme s věcí pokroku a socialismu.“

Zajímavé je srovnání částí knihy, kde popisuje Ervína Brokešová svůj život v Rožmitále a protifašistický odboj v tomto kraji.

Ve vydání z roku 1972 se mnohem ostřeji vymezuje vůči rožmitálským občanům než v prvním vydání. Tak je tomu na stranách 71, 98, 120 druhého vydání i jinde. Vynechává jména Bláhová, Pompl, Třasoň, tedy spoluobčany, kteří jí něčím, třeba potravinami či léky, pomáhali, Rožmitálské nazývá maloměšťáky, lidmi, kteří nedovedou udržet jazyk za zuby.

A protinacistický odboj? Ten byl podle ní na Rožmitálsku zbytečně riskantní.

Ervína Brokešová a společný hrob s manželem K.J. Benešem na rožmitálském hřbitově