Antonín Dvořák a rožmitálský kapelník - 2/2

Dokončení stejnojmenné Hofmeisterovy povídky ze včerejška.

"Za nějakou chvíli vešel do dvora zamračený pán s hustým plnovousem, trochu jako pocuchaným, podíval se ostře na muzikanty, neřekl ani slovo a rychle vešel do domu.

Hudebníci si pomysleli, že to je nějaký divný člověk – Dvořák je ani nenapadl – a čekali dále. Když už jim to bylo trochu dlouhé, sháněli se po někom, i trefili zase na svého prvního zpravodaje.

„Vždyť už je doma,“ odpověděl jim udiveně, „cožpak jste ho neviděli? Šel přece okolo vás!“

Tu poznal milý kapelník, koho považovali za divného člověka – i nerozmýšlel se, vyzval dva starší z bandy, aby šli s ním, a hnedle na to už zaklepal na dveře mistrovy pracovny.

Uvnitř se ozvalo ostré „dále“ a deputace vstoupila do pokoje.

Mistr Dvořák seděl u piana, chvilku hrál, chvilku psal, zase hrál a zase psal, zády k nim obrácen, neohlížel se – jako by jich tam nebylo.

Taková nezdvořilost se našeho kapelníka nemile dotkla, i po nějaké chvilce čekání zakašlal, aby na sebe nevšímavého skladatele upozornil.

Ale mistr byl tak zabrán do svého tvoření, že to ani nezpozoroval.

I zakašlal Kašpárek silněji a ostřeji.

Tu se Dvořák prudce obrátil a překvapeně hleděl na příchozí, stojící u dveří.

„Ta´copa´chcete?“ zeptal se poněkud drsně. Neskrýval svou rozmrzelost nad tím, že byl z práce vyrušen.

Kašpárek postoupil rychle několik kroků kupředu, zastavil se, srazil paty, uklonil se a potom vzpřímen jako svíce, rázně promluvil:

„Já jsem Kašpárek, kapelník rožmitálské kapely, hráli jsme v Německu, Holandsku, Belgii, Francii i v Anglii. Přicházíme vás, pane skladateli, prosit, abyste nám laskavě přenechal některou skladbu, třeba Slovanské tance. Co stojí, rádi zaplatíme. Uspořádáme veliký koncert u nás v Rožmitále a přitom to zahrajeme.“

„Hm-hm, tak Slovanské tance chcete! A kolik pak platíte za jednu takovou skladbu?“ zeptal se mistr a potřásl hlavou.

„Podle toho, jak je velká, také jsme už dali jednou šest zlatých!“ hrdě oznamoval kapelník Kašpárek žasnoucímu mistrovi.

„Hm-hm, to se podívejme, až šest zlatých! A kolik pak je vás a jaké nástroje máte obsazeny?“

Kapelník Kašpárek vyložil mistrovi, že jich je čtrnáct, ale že v Rožmitále je tolik dobrých hudebníků, že může kapelu rozmnožit až na čtyřnásobný počet.

Tu Dvořák, který se dosud lehce usmíval do vousů, zvážněl, vstal, přikročil ke Kašpárkovi, řekl mu stručně, na kolik mužů musí kapelu rozmnožit, jak které nástroje musí obsadit, vzal ze skříně svazek not a podal mu je.

„Tak tady to máte, ale pamatujte si, co vám povím! Dobře to prostudujte a potom s celou kapelou důkladně nacvičte, a pak mi vzkažte, já k vám přijdu a uděláme zkoušku! Za skladbu od vás nic nechci, ale přísně vám zakazuji hrát to dříve, než se já sám přesvědčím, jak to dovedete! Rozumíte?“

„Rozumím a budu se podle toho řídit!“ ujistil ho kapelník.

„Dobrá, tedy dobře nacvičit, potom mně vzkázat, já přijdu, zahrajeme to, a když vám to půjde dobře, smíte s tím na koncert, ale jinak ne! Pamatujte si to!“

Kašpárek přišel domů a hned si rozložil svůj „štým“ a zkoušel, jak to půjde.

Ale nešlo to tak lehce, jak si zprvu myslil.

Vázl, zarážel a vracel se, začínal znovu a zase znovu, potil se, a najednou vyskočil, chytil „štým“ a mrštil jím do police.

„Jo! Jemu se to snadno napíše, ale ať to jde zahrát!“ ulehčil si zlostně.

A tak sešlo z velkolepého koncertu i z Dvořákovy návštěvy v Rožmitále.“