9. díl – Zatajování zásob, keťasení, černý obchod

V tomto díle opět nahlédneme do Pamětní knihy Starého Rožmitálu, kterou sepsal Václav Matoušek:

„V únoru roku 1917 byly zrušeny trhy na dobytek, omezeno opět vaření piva, příděl cukru snížen na tři čtvrtě kila na měsíc, zmenšena dávka mouky atd.  Tajný obchod potravinami a vším ostatním vzrostl, jakož i keťasování. Ani není dnes možné rozhodnout, kdo má na něm větší vinu, zda si odběratelé zbytečně ceny sami nezvyšovali, aby neodešli domů s prázdnou.

Toto keťasování, tj. obchodování s přemrštěným ziskem, kvetlo zvláště v sousedství lidnatých měst a průmyslových středisek, u nás poměrně méně, naopak dodnes slýchám chválit některé hospodáře, kteří ochotně pomáhali bez výdělku každému, kdo je o pomoc požádal. Abych aspoň někoho jmenoval, uvádím tehdejšího faráře Fr. Roubíka, jenž prý rozprodal ba i rozdal své zásoby takřka do posledního zrna, až míval sám nedostatek a musel mouku draho kupovat. Sám přiznává, že si z dluhů, které zavedením farního hospodářství nutně musel udělat, za války si nepomohl. Též ve mlýně u Hrdinů ochotně vypomáhali, jak mohli, nedřeli lidi při mletí „na černo“, bez mlecího výkazu, a totéž slýchal jsem i o mlynáři Kučerovi z Podhoře i o jiných.

Jsou mi však známy případy, že ani příbuzným neb dobrým známým nechtěli jistí lidé obilí nebo mouku prodat, neboť za lichvářskou cenu se styděli prodávat a za přiměřenou se jim zdálo, že dostanou málo. Ochota, s jakou si lidé na začátku války vypomáhali, byla dávno pryč, zavládla neochota, sobectví, lakota a jiné nectnosti, zvláště u toho, koho „Jidáš měšcem praštil“ jak povídá kronikář Vavák o podobně zlé době velkého moru r. 1771-2.

Tato domácí výpomoc ovšem nestačila a lidé chodili pro potraviny do vzdálenějších, ale více zemědělských osad. To se muselo často v noci. Četníci měli rozkaz takové osoby chytat, ale u nás většinou toho nebylo; zvláště záběhelský strážmistr Schreiner byl v tomto ohledu velmi mírný. Přitom přihodily se příhody často vážné, např. v Nepomuku jistý mladík, Rom, nesl v zimě potraviny odněkud z Hvožďan, v lese si unaven sedl a usnul, přičemž mu umrzly prsty u nohou.

Velkou výhodou u nás bylo, že řemeslníci, dělníci aj. mají většinou kus pole, chovají krávu nebo kozu, čímž se snadněji za války obživili. Nedostatek chleba bylo vidět ve škole. Kdežto před válkou sbíral školník v lavicích i pod nimi kusy nedojedeného chleba, za války tam nenašel ani tvrdou kůrčičku!

Váleční uprchlíci přicházeli z Haliče a Bukoviny, pak také z Tyrol. Ve Starém Rožmitále bylo ubytováno asi 12 uprchlíků v obecním domě č. 27. Dva Rusíni byli několik měsíců na faře, pak nastoupili vojenskou službu.

Váleční zajatci byli z táborů posíláni na polní práce, protože nebylo možné jim v táborech dát něco k jídlu. U nás byli dva zajatci Rusové u Stupků v č. 25, z nichž Ignác Klimenko se tu oženil a do Ruska se už nevrátil.

Lidé byli již dlouho trvající válkou otupělí, starost o chleba a strach před vojnou zatlačovaly vše ostatní.

Nejsmutnější zjev války doma, udavačství, též se zde tu a tam vyskytlo. Pro nevlastenecké chování, pro zatajování zásob a jiné přestupky mohl se neopatrný člověk dostat do vezení na dlouhý čas.“

Válečné utrpení. Foto: ČT24