8. díl – Každým rokem bylo hůře

Učitel Václav Matoušek pokračuje v Pamětní knize Starého Rožmitálu:

„Hned na začátku války vybírali lidé vklady z peněžních ústavů, ježto se domnívali, že sem přijde nepřítel a budou muset třeba prchat, anebo že vláda zabaví peníze k válečným účelům. Schovávány kovové peníze, takže zakrátko byl nedostatek drobných. Lidé proto kupovali nebo pili v hostincích tak dlouho, až účet dostoupil zaokrouhleného čísla. Aby bylo tomuto nedostatku drobných odpomoženo, vydala vláda papírové dvoukoruny, jež se mohly později dělit na poloviny a čtvrtky.

Již od roku 1914 musela školní dítka trhat a sušit jahodové a ostružinové listí jako náhražku čaje a lék proti úplavici. Pak přibyly sbírky kovů, látek, gumy, hadrů aj. Vybíráno na různé válečné podniky, např. na Červený kříž, prodávány různé válečné památky, odznaky, pohlednice aj., což musela provádět škola, tj. učitelé a žáci. Vyučování mládeže tím trpělo, ale to byl úřadům za války lhostejné. Sbíraly se kopřivy na látky, žaludy a bukvice jako náhražka kávy atd. Děti šily z novinového papíru vložky do bot, dívky pletly nátepníčky, rukavice a šály, které jsme posílali vojákům z Nepomuku.

Protože se nedostávalo mědi, byly rekvírovány i zvony, ve Starém Rožmitále 4. října 1916 byly čtyřmi vojáky sebrány dva zvony a téhož dne tři zvony v kostele ve městě. Zůstal pouze jeden zvon „umíráček“ na farním kostele. I starorožmitálské varhany měly být zničeny odebráním cínových píšťal. Že se tak nestalo, o to zásluhu má tehdejší farář František Roubík, jenž získal přímluvu JUDr K. Hostaše, c. a k. konzervátora uměleckých památek, který se postaral o zachování varhan jako starého a dobrého nástroje historické ceny.

Měděný drát u hromosvodů na obou kostelích, na faře a kaplankách byl sňat a nahrazen železným (1917). Tak za dobrý materiál přicházely jen náhražky, ovšem horší než původní materiál, ovšem za ceny často vyšší.  Z těchto zjevů soudili lidé, že Rakousku již teče do bot, ale přepočítali se.

V roce 1916 se začalo omezovat požívání masa, nastaly bezmasé dny. Dobytek se rekvíruje hlavně pro potřebu velkých měst. Za něj dostávali hospodáři mnohem méně, než jak se na trzích prodávalo, proto komu rekvírovali dobytek, měl vždy škodu.

Ani po žních 1916 nebylo lépe. Bylo omezeno vaření piva, směl se prodat pouze 1 litr denně téže osobě atd. Brambory se nesmí volně prodávat, telata není dovoleno porážet, „dušičky“ jsou toho roku tmavé, tj. bylo zakázáno osvětlovat hroby. Přišly na svět válečné peníze, železné a papírové. Nastává všeobecný nedostatek, bída a hlad. Zima je nejhorší, neboť není palivo, svítivo, teplé šaty atd.

V 1917 se konají stále přísnější rekvizice obilí, dobytka, brambor, s vojenskou asistencí.“

Tady opusťme prozatím vyprávění učitele Matouška a nahlédněme pár řádky do Slavíkovy monografie Rožmitál 1230 - 1930:

„V Rožmitále byla zřízena ošetřovna (lazaret), kde byli léčeni ranění i nemocní vojáci. Byl umístěn ve třech budovách: v hotelu Na Plzeňce s 39, v hostinci Na růžku s 35 a na městské radnici s 20 lůžky. Ošetřujícím lékařem byl MUDr Mikoláš, obvodní lékař v Rožmitále a vaření obstarávala T. Valentová. Zdejší hasičský sbor utvořil zdravotní oddíl, jenž dopravoval raněné z rožmitálského nádraží do lazaretu. První ranění sem přišli 11. listopadu 1914. Bylo zde ošetřeno mnoho set raněných.“

Jeden ze stovek lazaretů umístěných v týlu. Foto: ČT24