6. díl – Veřtaty na Rožmitálsku chrlily miliony cvočků

V tomto díle se budeme ještě věnovat cvokařině. Jedná se totiž o specifické řemeslo provozované v českých zemích pouze na Rožmitálsku a na druhé straně Brd v okolí Hostomic a Hořovic. Tentokrát citujeme z knihy Cvokaři:

Armáda Rakouska-Uherska, stejně jako armády ostatních válčících států v Evropě, používala vysoké boty, které ševci, aby déle vydržely a zároveň se uspořila kůže, okovávali cvočky. Tak zvané pifle vtloukali do podešví, švejdy, což byly cvočky s jednokřídlovou hlavičkou, kolem podešví, a cvočky s dvoukřídlou hlavičkou zvané šerky, zatloukali do podpatků.

Díky válce se cvokařství po několika desítkách let opět ocitlo na výsluní a cvokaři se stali váženými občany. Stroje totiž dovedly vyrábět hřebíky, ale vůbec ne složitější pifle a složité švejdy a šerky. A tak šikovné ruce cvokařů měly najednou napilno.

V Německu začala militarizace mnohem dříve a pro bagančata pruských vojáků chrlily německé veřtaty stovky milionů cvočků už po prusko-francouzské válce v roce 1870.

Stoupající spotřeba cvočků přiměla vojenské kruhy rakousko-uherské monarchie, že si celou výrobu brdských cvokařů vyhradily pro svoje účely.  

Z toho vyplývala základní změna, jejíž důsledky v řadě směrů podstatně změnily postavení cvokařů. Jelikož se jednalo o válečnou výrobu a státní zájem, byli cvokaři zproštěni vojenské povinnosti a nemuseli na frontu. Ovšem tato výhoda obsahovalo jednu podmínku, a to, že měli určený počet cvočků, které museli týdně odevzdat vojenské správě.

Osvobození z vojny spolu se slušným a jistým výdělkem, byly důvodem, pro který se jako cvokaři přihlašovali nejen dělníci, ale i rolníci a dokonce i úředníci, tedy lidé, kteří řemeslo nikdy nedělali.

Foto z knihy Cvokaři.

Václav Eisenreich ze Zalán ještě v 70. letech minulého století vzpomínal na úředníka, který za války pracoval u nich ve veřtatu:

„Jeho otec přišel vyjednat, jestli by to místo mohl dostat, a kde by tady bydlel, protože tenkrát o to byl strašný zájem. Můj otec ho u špalku pustil na místo za sebe. Byl to úředník, bylo mu 18 let, jakživ to neviděl, teďka měl vzít kladivo, drát do ruky. Za půl dne měl puchejře, ty se mu podlily krví, hrozně ho to bolelo. Taky měl takový krásný kožený rukavice, na to se pamatuju, a aby ty rukavice nemusel mít celý, tak z nich ustřihl prsty, a rukavice si nasazoval tam, kde ty puchejře měl, aby ho netlačily.

A přišel večer, a cvokaři si z něj dělali legraci, leccos mu provedli, namazali mu třeba násadu od kladiva nějakým šmírem, von se umazal, zas plakal, že tam nevydrží, že půjde raději do války, než tohle dělat. „Kam mě to tatínek dal?“, plakal a otec mu to rozmlouval. Říkal: „To si z nich nesmíte nic dělat, musíte jim také něco provést a budete mít od nich pokoj.“

Za týden už se mu ruce trochu zahojily, ztvrdly, taky už mu to trochu šlo, a byl veselejší. Neuteklo ani půl roku, a nemohli s ním vydržet sami cvokaři, co jim vyváděl. A hřebíky dělal, ani mu to nepřipadlo, že by moh dělat něco jinýho. Po skončení války se s námi těžce loučil.“

Jak je vidět z tohoto příkladu, mnozí byli schopni se řemeslu v krátké době naučit, ale existovala i jiná forma jak vyhovět zákonu: ten, kdo se vydával za cvokaře a neuměl s kladivem zacházet, si výrobky od skutečného cvokaře kupoval či směňoval, například, byl-li sedlák, za potraviny. Předepsaný týdenní počet cvočků podle státem stanovené normy byl 6 tisíc kusů. Vzhledem k tomu, že zručný a zkušený cvokař byl schopen vykovat 10 tisíc kusů, ve výjimečných případech až 12 tisíc, nebyla norma příliš vysoká a dala se splnit.

Na Rožmitálsku v této době pracovalo asi devět set cvokařů. Jestliže všichni museli plnit státem stanovenou normu, tak týdně jen z Rožmitálska šlo vojsku pět a půl miliónu cvočků. Na okování jednoho páru vojenských bagančat se spotřebovalo asi dvě stě cvočků.

Potřeba cvočků stoupala natolik, že dosavadní počet dělníků nestačil, a výroba válečného díla se rozšiřovala i do dalších obcí. A tak se začala rukodělná výroba cvočků i ve Voltuši, která ač obklopena tradičními cvokařskými obcemi se jí nikdy nestala, a v Sedlici.

Do cvokařských dílen nastoupily i ženy a děti, které vyráběly především pifle, protože byly co se týče zpracování, jednodušší. Tento druh cvočků už měl na Rožmitálsku tradici, švejdy a šerky byly zavedeny nově.“

Vojenská bagančata okovaná šerkami a piflemi. Foto z knihy Cvokaři.