5. díl – Než do války, tak raději do cvokařského veřtatu

„Za války nastala velká spotřeba cvočků do vojenských bot a hřebíků na přibíjení drátěných zátarasů na frontě“, psal v Pamětní knize Starého Rožmitálu Václav Matoušek.  

„Cvokařů pracovalo v našem kraji asi devět set. Každý musel týdně vyrobit aspoň 6 000 kusů šerek či hřebíků. Vzhledem k tomu, že zručný a zkušený cvokař byl schopen vykovat 10 000 kusů týdně, ve výjimečných případech až 12 000, nebyla norma příliš vysoká a dala se splnit.

Největší dílna byla ve Ferrum, kde pracovalo asi 180 cvokařů. Ke konci války byly vyráběny hřebíky ve Ferrum na pěti automatických strojích. Každý stroj jich denně vyrobil 50 až 80 tisíc.

Ve Ferrum byly obráběny i celistvé granáty do děl. Zprvu sem dodávány z lisovny z Komárova, pak z Prahy, Vídně i odjinud.  Potřebných obráběcích strojů bylo zprvu málo, i rozmnoženy až na 16, takže pak mohlo býti obráběno místo 60 granátů týdně až 300, což znamenalo dodávku roční asi 15 000 granátů vedle 600 granátů zápalných ručních, jež zde byly vyráběny v posledních měsících války. Celý podnik podléhal přísnému vojenskému dozoru.“

Tolik Václav Matoušek. Na cvokařinu ale vzpomínal i R. R. Hofmeister, který – aby unikl povolávacímu rozkazu na frontu (ač mu bylo už 50 let), právě přemluvil vedení Ferrumu, aby cvokařskou výrobu zavedlo:

„Roku 1915 byli povoláni k odvodům muži až do 50 let; tehdy jsem šťastně prošel pořídiv si znamenitou „srdeční vadu“. Avšak tušil jsem, že nezůstane jen při této jedné přehlídce i ohlížel jsem se po něčem, co by mě zachránilo před ctí bojovat pro Rakousko.

Navrhl jsem inženýrovi ve Ferrum, aby zavedl výrobu cvočků do vojenských bot, a že mu ji povedu. Cvokařů tu bylo dost a rádi se do továrny hlásili, poněvadž jim tak kynulo osvobození od vojenské služby v poli. Podávali jsme nové a nové žádosti o osvobození odvedených mužů, kteří se k nám nabízeli k práci, a brzy jsme jich zaměstnávali mnoho v Rožmitále a v sousedních vesnicích, v Příbrami a v Blatné. Ba i vojíni ze zákopů psali domů úpěnlivé prosby, aby byli vyreklamováni na cvokařskou práci – a vymáhání těchto osvobození se stalo některým podnikatelům zlatým dolem, neboť žadatelé nelitovali žádných obětí, i kdyby se tím měli docela ochudit, jen aby unikli vojně.“

Cvokaři ale především kovali šerky do bagančat ve Starém Rožmitále a okolních obcích.

Cvokaři Starého Rožmitálu v roce 1915. Foto z knihy Cvokaři.

Hřeby z Rožmitálska sloužily ke stavění zátarasů. Foto: ČT24.