Zboží určitě nebylo určeno pro Itálii, ale v tradičním rakousko-uherském přístavu Terstu, který byl po válce v září 1919 vítěznými mocnostmi připojen k Itálii, bylo jen přeloženo ze železnice na loď. A ta se potopila. Ve vzpomínkách bratří Kulovaných navíc není uvedeno ani přibližné datum, kdy se tak stalo.
Domněnku, že to bylo právě jaro roku 1920, které rozhodlo o dalším osudu družstva, však potvrzuje skutečnost, že z původních asi šesti funkcionářů při zakládání družstva, tzv. závodního personálu, kterým bylo vypláceno služné, zůstal postupně do roku 1921 jediný, a tím byl Josef Kulovaný ze Starého Rožmitálu č. p. 74. Sám sháněl materiál, sám převážel pro cvokaře hotovost ze záložny a společně s Františkem Leitermanem a Petrem Karfiolem po dvanáctidenní inventuře na podzim roku 1923 družstvo likvidoval. Tohoto roku 3. prosince České družstvo pro výrobu cvočků a hřebů v Rožmitále oficiálně skončilo.
František Fous, Petr Karfiol a další cvokaři se však družstevního podnikání nevzdali. Ještě v roce 1923 založili ve Starém Rožmitále Cvočkařské družstvo pro Rožmitál a okolí, které mělo sídlo ve stavení č. p. 41 v současné Rybově ulici. V družstvu však pracovalo jen asi 25 cvokařů a celá léta se pohybovalo na pokraji zániku. Nakonec během druhé světové války dožívalo bez jakékoli činnosti v kolně ve Starém Rožmitálu č. p. 63 u zakladatele Františka Fouse.
Materiál byl zpracován podle knihy Cvokaři, jejíž poslední výtisky lze ještě zakoupit, viz https://www.staryrozmital.cz/nabidka-knih/cvokari/
V zítřejším posledním pokračování zveřejníme seznam všech členů družstva v roce 1919.
V cvokařském veřtatu (pozdější doba)
Cvokařské muzeum
Alej Johanky z Rožmitálu 74Vytvořeno službou Webnode