12. díl – Konec války v Rožmitále

Rakousko-Uhersko už na podzim roku 1918 mlelo z posledního a pak konečně přišel 28. říjen. Václav Matoušek jej zažil v Rožmitále takto:

„Sem přišla zpráva o převratu již 28. října, ale teprve příštího dne mohla být provedena důstojná oslava tohoto důležitého mezníku v našich dějinách. Na náměstí se shromáždily velké davy lidstva z města a okolí, všechny spolky, školní mládež a při velikém pohnutí všech před radnicí přečteno provolání Národního výboru, kterým bylo zřízení Československé republiky veřejně oznámeno a lid vybízen k vážnosti a klidu, aby tato radostná chvíle nebyla poskvrněna špatným skutkem.

A klid byl skutečně zachován. Radost z pádu nenáviděné monarchie byla dávána najevo pouze nevinnými projevy, např. zamazáváním zkratek c. k., shazováním císařských orlů, kdo musel mít obraz císaře (školy, úřady) pálil jej, vojáci uřezávali a zahazovali vyznamenání, jablíčka z čepic atd. a všichni litovali, že se pádu habsburské říše nedočkal císař František Josef.“

Spisovatel Hofmeister viděl konec války a vyhlášení republiky v Rožmitále takto:

„Konečně po tolika dnech horečného napětí, po tolika nocích beze spánku přišel den osvobození. Jakmile došla ta ohromující zvěst o prohlášení samostatného československého státu, ustala všecka práce v továrně Ferrum. Lid, až dosud mlčky chodící po svém, do sebe uzavřený a jako zakřiknutý, proudil městem se zářícími zraky, s povznesenými hlavami.

Ti, z našich zaměstnanců v továrně, kteří kovali cvočky z povinnosti jako osvobození vojáci, rozutekli se ihned, aby se už nevrátili, ostatní šli s kovosoustružníky, slévači atd., aby se účastnili slavnostního průvodu, který měl s hudbou procházet městem.

Do kanceláře ke mně přišli naši dva kovosoustružníci, až dosud obrábějící granáty pro armádu, a žádali, abych jim složil nápis na poutač. Pomýšlel jsem v tu chvíli hlavně na to, aby byl udržen všude největší pořádek, i vrhl jsem ve spěchu na papír tato slova:

SPADLA POUTA STALETÉHO OTROCTVÍ!

Nechť žije volný národ v osvobozené vlasti a pořádek jeho nechť je vzorem světu!

Za transparentem s tímto nápisem pak v dlouhém průvodu kráčely čtyřstupy dělnictva i občanstva, hudba jásavě hrála, rozechvění uchvacovalo davy. Průvod pak stanul před narychlo postavenou tribunou před naší radnicí, náměstí se naplnilo davy lidu, hudba umlkla a z tribuny padala do sluchů zástupů řeč, oznamující jim prohlášení státní samostatnosti a první československý zákon. V tu chvíli jsem viděl slzy v mnohých, v mnohých očích...

„Tohle je ještě víc, než když byla zrušena robota!“ vzlykala vedle mne vesnická stařenka, nechávajíc těžké slzné krůpěje volně kanout z očí.

Radost vyzařovala i z tváří několika ruských zajatců. Stranou v houfu stálo několik Italů, evakuovaných sem asi před dvěma lety i s rodinami z Istrie a jižních Tyrol a živících se tu také cvokařstvím, ač doma museli zanechat velká hospodářství. Chápali, že jsou také osvobozeni, že budou spojeni s velkou sjednocenou Itálií, a jejich vyhublé obličeje se usmívaly.

A mezi proudícími zástupy lidu objevují se mladí vojíni, kteří už dávno uprchli z fronty, jeden dokonce před několika měsíci, a skrývali se tak čiperně a důmyslně, že četníci po nich marně pátrali.

Bída, hlad a nouze byla sice všude jako včera a jako před týdnem – avšak prsa dýchala volněji, den byl nádherný a černá křídla dvouhlavého císařského ptáka nezastírala nám už slunce na naší české obloze.“

Vojáci, kteří přežili válečné běsnění, se vracíejí domů. Foto: ČT24.