Cvokaři

Kniha od Jindřicha Jiráska, jenž provozuje ve Starém Rožmitále Cvokařské muzeum, vypráví o zaniklém cvokařském řemesle na Rožmitálsku i na západní straně Brd, na Hořovicku, Mýtsku a Hostomicku. Pevná vazba, formát A5, 184 stran s množstvím ilustrací, rok vydání 2012.

Z obsahu: První hřebíky v Evropě. První cvokaři v rožmitálském údolí. Ruční výroba kovaných cvočků a hřebíků. Cvokařův život. Tisíce úderů kladivem za den. Proměna cvokařství ze žebroty ve vážené řemeslo. Cvokaři v první a druhé světové válce. Cvokaři součástí válečné výroby. Sliby a skutky po osvobození. Z cvokařů se stávají družstevníci. Seznamy cvokařů na Rožmitálsku. Katalog výrobků. Písničky, popěvky, básničky.

************

KNIHA UŽ JE  BOHUŽEL ROZEBRÁNA, 

POSLEDNÍCH PÁR VÝTISKŮ SE NAŠLO K PRODEJI V PODBRDSKÉM MUZEU V ROŽMITÁLE p. Tř. (aktualizováno 1. října 2024)

REAKCE ČTENÁŘŮ NA KNIHU CVOKAŘI

Kniha Cvokaři vyvolává u nejstarších obyvatel, kteří ještě cvokaře pamatují, dávno zapadlé vzpomínky. Mladí lidé, kteří pátrají po svých předcích, zase oceňují její informační hodnotu.

Kolik příběhů si už vyslechla paní Blanka Pazderníková ve svém obchodě s knihami na rožmitálském náměstí, s kolika lidskými osudy se už svěřili čtenáři autorovi knihy. Tady je několik z nich:

„Cvokaře jsem přečetl jedním dechem a vskutku jsem si pošmákl“, uvádí pan František, vnuk Petra Karfiola z Bukové, a hned připojuje vzpomínky na dětství, které mu kniha po letech vyvolala: „S maminkou a sestrou jsem jezdíval na prázdniny do Bukové. Narodil jsem se v roce 1946 a prvně jsem tu byl asi v roce 1950. Pamatuji, že v každé chalupě byla kráva a u chudších lidí kozy, na dvorku ohromné hromady hnoje a neuvěřitelné množství much. Nicméně jsme tam jezdili rádi. Jako dnes vidím naši návštěvu u Kulovaných, kde maminka oslovovala naši hostitelku kmotřičko.“ Na závěr dojemného e-mailu pan František žijící v Karlovicích na Bruntálsku píše: „V tyto dny se mi hlavou honí myšlenky na to, co se změnilo v životech lidí za posledních sto let a odkud (z koho), že to vlastně jsem.“

 „Před nedávnem jsem si knihu koupila“, píše paní Klaudisová z Vraného nad Vltavou. „Byla to vlastně náhoda. Jedni naši znám nám vyprávěli, že v létě podnikli výlet po Brdech a zabrousili i do Rožmitálu pod Třemšínem. Byli nadšeni z Cvokařského muzea a vřele nám jeho návštěvu doporučili. V knize píšete o kraji, který mám ráda. Člověk díky ní může alespoň na chvilku nahlédnout do doby, která je sice již dávno pryč, ale která je stále tolik fascinující. Kolik toho ti lidé dříve byli schopni vydržet. Jak byli úžasně houževnatí a pracovití. V jakých podmínkách někteří žili. To vše si dnešní člověk určitě nedovede ani představit.

Musela to být opravdu hodně těžká doba. Obzvláště když se zmiňujete o poválečných létech, kdy tito lidé, kteří celý svůj život dřeli včetně svých potomků, aby udrželi živnost (firmu), obětovali tomu všechno, dokonce i zdraví a nakonec o všechno přišli a ještě byli označeni za nepřátele lidu. To je prostě nepochopitelné, absurdní a víc než smutné. Však ona každá doba nese své. Je stále jen a jen o lidech. Lidé jsou prostě nepoučitelní.

Díky moc za krásné čtení. Díky za to, že jsem mohla nahlédnout do minulosti, poznat řemeslo, o jehož existenci jsem neměla ani tušení a lidi, kteří se jím živili. Kniha je opravdu zajímavá včetně vložených starých fotografií a dokumentů. A ten přehled ručně kovaných výrobků - vážně skvělé. Musím se přiznat, že jsem knihu původně koupila pro tu mou známou, která mi o cvokařském muzeu vyprávěla, ale neodolala jsem, přečetla si jí a určitě si ji ponechám – je to skvost.“

Pan Daniel z Prahy píše, že teprve nedávno začal sbírat informace o svých předcích, kteří žili už od 17. století ve Voltuši a okolí. „Naše větev skončila v západních Čechách, protože naše rodina šla po roce 1945 do Sudet. Nicméně už mapujeme genealogii našeho rodu, čteme knihy o Brdech, hledáme historické prameny a snažíme se kontaktovat příbuzné v okolí Rožmitálu.“ Ve svém e-mailu rovněž uvádí, že jednoho předka si vzala jistá žena, která by mohla být dcerou Bartoloměje Sadílka, známého vůdce selské vzpoury v roce 1738. Pokouší se také zmapovat, odkud vlastně na Rožmitálsko kdysi přišel Petráňův rod.

Své předky hledal v knize také pan Ladislav. O svém pradědečkovi Františku Hálovi, který měl žít ve Starém Rožmitále, jen ví, že se oženil v roce 1917 s Annou Milcovou z Bukové, a že se jim o rok později narodila dcera Josefa, jeho babička. „Také vím, že babička byla vychována pouze matkou, zřejmě tedy pradědeček zemřel brzy po jejím narození. Údaj, že byl ze Starého Rožmitálu, mám z oddacího listu jeho dcery, jiné dokumenty se v rodině nezachovaly“, lituje pan Ladislav a k e-mailu připojil svatební fotografii svého předka.

Kniha Cvokaři se rozšířila do blízkého i dalekého okolí a už ji mají členové sdružení Českých kovářů, ve Vojenském muzeu v Praze, v kovářském muzeu ve slovinském městečku Kropa, v bavorské státní knihovně v Mnichově a na dalších místech.