Srpen 1968 v Rožmitále

Svědectví nám poskytla rožmitálská kronika a několik pamětníků, s nimiž jsme hovořili už před pár lety. Řekněme předem, u nás, tak jako patrně na celém venkově byl klid a zprávy o tom, co se děje, se lidé dozvídali zejména z rozhlasu a televize a pak i od očitých svědků, kteří se vraceli z Příbrami, Plzně či Prahy. Noční nespavci už věděli o obsazování republiky z rozhlasu ve dvě hodiny ráno, na plno ale byli lidé informováni po půl páté, když začali chodit do práce.

21. srpen proběhl v Rožmitále klidně, lidé nastoupili do fabrik a úřadů, autobusy odjížděly podle jízdního řádu a ve městě ani v okolí se neobjevila žádná vojenská vozidla.

„Občané zachovávali klid a rozvahu“, píše se v kronice města, „mnoho práce se pro všeobecnou nervozitu a nejistotu ale neudělalo. Lidé doma i na pracovištích sledovali vysílání našich sdělovacích prostředků, které informovaly o postupu vojsk, zejména v Praze.“ Ani v dalších dnech se okupační vojáci, kromě několika gazíků, které projížděly kolem, v Rožmitále neobjevili. 

Sovětská armáda dojela do města až v noci z 26. na 27. srpna. Do Starého Rožmitálu přijely obrněné vozy s několika tanky pozdě večer. Kolona jela přes most v Luhu po nábřeží směrem k Ruslandu, kde však silnice končí. Vozy se tlačily na sebe a snažily se otočit zpět. Byla tma a velký rámus túrovaných motorů byl slyšet široko daleko.

Ve 22 hodin začala na Kovostaru houkat siréna oznamující konec odpolední směny. Nervózní vojáci vyskákali z náklaďáků a mísili se mezi pospíchající dělníky z výrobního družstva. Za chvíli bylo v Luhu pusto prázdno, nikdo nevycházel z domu, maximálně vzniklou situaci pozoroval okny. Vojenská kolona se ze slepé ulice vymotala a vojáci se už ve Starém Rožmitále neukázali.

Ráno 27. srpna se Rožmitalanům naskytl neobvyklý obrázek. Od křižovatky u Agrostroje až do Vranovic byla silnice ucpaná náklaďáky, obrněnými transportéry a ojediněle tanky. Autobusy jedoucí do Příbrami to musely vzít oklikou přes Nesvačily, Strýčkovy a Třebsko. Odpoledne až do večera jezdily směrem na Plzeň tanky. „Jeden z nich (č. 321)“, píše se v kronice, „pro poruchu uvázl poblíž bývalé cihelny a byl odtažen až 29. srpna jiným tankem (č. 327).“

28. srpna byli po Rožmitále rozmístěni sovětští regulovčíci, kteří dirigovali dopravu (nejen) vojenských vozidel. Stáli na křižovatce silnic od Plzně a Příbrami, na odbočce ze silnice I/19 na Sedlici a ve městě Na Růžku. Od Plzně přijížděly v noci tanky a transportéry a pokračovaly Starým Rožmitálem Rybovou ulicí, přes náměstí a dále Hofmeisterovou ulicí a odtud směrem na Obůr dál. Později se ukázalo, že se vojska utábořila u hájovny Na Dědku a uzavřela závorou silnici. Autobus z Rožmitálu do Roželova pak musel jezdit po lesní cestě.

Kronika uvádí, že ve městě (ale ani ve Starém Rožmitále) žádná vojska nezůstala a nejblíž byla utábořena před Sedlicí. Okupanty v našem regionu byli především příslušníci Sovětské armády, něco málo bylo Bulharů, ale ti brzy odjeli.

Sověti se začali stahovat z okolí Rožmitálu 18. a 19. října, kdy byly vojenskou technikou ucpány všechny příjezdové trasy do města – od Voltuše, od Bezděkova i od Plzně. 19. října dopoledne bez zájmu obyvatel odjeli. Jak je uvedeno patrně v jediném tehdejším popisu událostí, v kronice města: „Tak jako nikdo vojska nevítal, tak se s nimi ani nikdo neloučil.“ Několik jednotek však přesto u nás zůstalo, a to u Sedlice a Na Dědku. Kolem 8. listopadu nakonec i tyto zbytky Varšavské smlouvy z rožmitálského údolí odjely. „Život se pomalu vracel do normálních kolejí, výpadky v provozu a plánu byly zvolna nahrazovány, obchody byly dobře zásobeny. Vládla jen určitá stísněnost a nejistota z budoucího vývoje.

Praha 21. srpna

Jediný incident s okupačními vojsky se odehrál 9. září. Nákladní automobil rožmitálského lesního závodu, který řídil Rostislav Němeček, jel odvážet dříví ze složiště v lese mezi Míšovem a Borovnem. Poté co si do auta přisedl hajný, jel Němeček po lesní cestě k složenému dřevu, když se náhle dál v lese ozvala střelba. Ta byla okamžitě zblízka opětována a jedna kulka zasáhla kabinu náklaďáku zrovna v místě řidiče.

Němeček se však nevědomky zachránil tím, že se po prvních výstřelech vyklonil z okna kabiny, aby se přesvědčil, co se děje. Nakonec se zjistilo, že ke střelbě došlo nedorozuměním mezi jednotkami rozmístěnými v lese. Auto však bylo i přesto důkladně prohledáno, zda neveze zbraně. Samozřejmě žádné nebyly nalezeny a Němeček s hajným mohli po četných průtazích odjet.

Příhoda, která naštěstí dopadla dobře, svědčí o velké nervozitě okupačních vojáků, kteří čekali, že budou, stejně jako v květnu 1945, vítáni kyticemi a namísto toho je čekalo zjevné opovržení.

Rada Místního národního výboru (MNV) v Rožmitále na své schůzi 26. srpna zvolila skupinu parlamentářů, kteří by v případě potřeby jednali s veliteli okupačních vojsk. Jejími členy se stali předseda MNV Jan Štok (do roku 1962 tajemník MNV ve Starém Rožmitále), náměstek MNV Jiří Krupička a jako tlumočník byl navržen učitel Hynek Chudárek. Není však známo, že by v srpnových dnech došlo mezi MNV a Sovětskou armádou k nějakým jednáním. Na základě příkazu Okresního národního výboru v Příbrami byly utvořeny tříčlenné noční hlídky a u telefonu byla stálá služba.

Na mimořádné schůzi rady MNV o den později bylo konstatováno, že k zajištění pořádku nejsou třeba žádná mimořádná opatření. Ve městě byl klid a žádné narušení pořádku se nevyskytlo. V prvních dnech okupace se jen objevil plakát se jmény několika občanů, kteří byli označeni jako údajní kolaboranti. Plakát byl ale okamžitě odstraněn. Avšak, tak jako ve velkých městech, i v Rožmitále se okamžitě objevily na asfaltu, na budovách či na vratech stodol různé nápisy psané česky i azbukou. Na nejrůznější materiály je malovali i pracovníci MNV počítaje v to i funkcionáře. Jejich obsah byl různý, většinou to však byla hesla převzatá odjinud a žádající okamžitý odchod vojsk.

Na základě hlášení rozhlasu byly ve městě a okolí odstraněny orientační tabule včetně velké orientační mapy na autobusovém nádraží. Všechny cedule byly 24. srpna svezeny na radnici a uskladněny ve dvoře. Paradoxně se tím zachránily před zničením, poněvadž někteří horlivci je po nocích ohýbali a ničili. 29. a 30. srpna byly všechny tabule, včetně té Na Florenci na základě celostátní rozhlasové výzvy znovu osazeny na svá místa. V těchto dnech byly odstraněny také veškeré plakáty a zabíleny nápisy na zdech, silnicích a stodolách. To byla podmínka pro odchod vojsk z měst.

I v Rožmitále, tak jako jinde, proběhly akce na podporu tehdejších stranických a vládních činitelů, kteří byli zárukou obrodného procesu, socialismu s lidskou tváří. Poprvé byly vystaveny archy k podpisu 29. července od 10 do 15 hodin před budovou Místního národního výboru. Podruhé to bylo po násilném obsazení země. Na podporu našich zákonných představitelů v čele s prezidentem Ludvíkem Svobodou se 22. srpna do 14 hodin na náměstí podepsalo 1 308 občanů, mezi nimi i hodně turistů a v továrnách dalších osm set. A jak to bylo dál?

Je dobré vědět, jak přítomnost sovětských vojáků na Rožmitálsku pokračovala v následujících letech. Příbramský deník 21. srpna 2015 uvedl, že „v okolí Padrťských rybníků operovala 4. tanková divize. Její jednotky nejprve obsadily objekty předsunutých skladů jaderných hlavic u Míšova, které byly vybudovány v letech 1960 – 1964. Sovětská okupační vojenská posádka tam zůstala až do roku 1990.“

Jistě si teď říkáte, a co vojenská posádka dislokovaná v Rožmitále? Se svými vzpomínkami se naštěstí před deseti lety svěřil Příbramskému deníku František Blažek z Příbrami, který v srpnu 1968 v Rožmitále sloužil jako voják základní služby. Dovolujeme si jeho tehdejší příspěvek níže otisknout.

Příbram

„V roce 1968 jsem sloužil jako voják základní služby, již jako druhoročák- mazák v Rožmitále pod Třemšínem u jednotky PVO (protivzdušná obrana), laicky řečeno „u radarů“, vzpomínal před deseti lety v Příbramském deníku František Blažek. Jaro roku 1968 bylo pro nás jako vojáky základní vojenské služby vítané – rozšířil se nám vycházkový okruh mimo Rožmitál i na Březnici, režim v kasárnách nebyl již tak tvrdý, samozřejmě pouze v rámci zachování bojeschopnosti. V onen kritický den 21. srpna nás dozorčí jednotky ráno v půl třetí vzbudil jako při poplachu voláním: „Vstávejte, Rusové nás přepadli!“

Nejprve jsme si mysleli, že je to nějaký nejapný vtip, ale hlas v rozhlase nás velmi rychle vyvedl z omylu a vrátil do tvrdé reality. Velmi rychle se u jednotky objevili velící důstojníci, okamžitě nařídili bojovou pohotovost včetně výdeje zbraní s ostrou municí a bojovou výstrojí. Začali jsme budovat kolem oplocení kasáren (pro ty, co nepamatují Rožmitál té doby, byla kasárna nad městem u bývalého penzionu, ve kterém sídlil štáb, s rybníčkem, později v 80. letech byla nad tímto komplexem vybudována kasárna nová na místě nádherného borového lesa) okopy pro ležící střelce. Z autoparku jsme vytáhli naše čtyři ještěrky (obrněné automobily Praga P-V3S s dvojhlavňovými protiletadlovými kanóny Pldvk-30 ráže 30 mm, které byly určeny k obraně vysílacích středisek) a rozestavili je kolem kasáren.

Do vjezdu jsme postavili pásový tahač Mazur, určený jinak k tahání radarové mobilní soupravy. Okolí kasáren zajistil výzbrojní náčelník několika protitankovými minami. Protože jsme byli spojovací útvar na stupni armády, měli jsme i dosti výkonné vysílací stanice ve dvouvozových soupravách Zil-157 se slušným dosahem. Na žádost okresních orgánů – a teď se mladíci držte, aby to s vámi neseklo – KSČ (Komunistické strany Českoslovernska !) jsme rušili prosovětské rozhlasové vysílání v rámci okresu, a podle zpětných reakcí dosti úspěšně. Rušení jsme praktikovali tak, že jsme si stáhli do přijímače přeštickou „cirkulárku“ – v té době používanou rušičku Svobodné Evropy – a zesílenou posílali do éteru na frekvenci daného vysílače. A očekávali jsme další události s ušima na rádiu.

Příbram. Stávka horníků na sídlišti.

V průběhu dopoledne k bráně kasáren dorazil obrněný transportér SKOT (střední kolový obrněný transportér) se sovětským důstojníkem, který se domáhal vstupu. Samozřejmě že neúspěšně a tak zase odjel. Kolem 13.00 nad kasárnami proletěly poměrně nízko dva stíhací letouny MiG-21 se sovětským a polským označením a asi tak do hodiny jsme obdrželi ultimátum od velení „osvoboditelů“.

Pokud neuvedeme do 18.00 hodin kasárna do původního stavu, budou obsazena vojenskou silou bez ohledu na možné oběti. Velení útvaru zvážilo vážnost situace a započal velký „úklid“. Většině z nás se do „úklidu“ moc nechtělo, ale rozkaz je rozkaz a také nám pomalu docházelo, že s našimi čtyřmi „ještěrkami“ jsme asi moc velkou šanci neměli. A tak v závěru „bojového dne“ jsme po 18. hodině vítali slavnostním nástupem naše „osvoboditele“, kteří se v naší krajině usadili „dočasně“ na příštích téměř 23 let (tehdy také vznikla matematická hádanka: Jaká je jednotka dočasnosti? Jeden furt!). 21. srpen 1968 jsme mezi sebou nazývali „Černým dnem Varšavské smlouvy“.

Tenkrát mi to ještě nedošlo, ale později, když jsem se jako své hobby začal zajímat hlouběji o dějiny světových válek, jsem si dokázal tak trochu představit pocity našich vojáků, když opouštěli na příkaz vlády pohraniční pevnosti v roce 1938 (zase ta „8“!). A ještě jeden drobný zážitek, který nám ukázal, že tehdy i řadoví sovětští vojáci, kteří přišli jako první, měli v tehdejší situaci, jak se říká „hokej“ (příslušníci jednotek, kteří je potom střídali, byli již patřičně ideologicky zpracovaní).

Karlovy Vary

Měli jsme jako mazáci vlastní bigbeatovou kapelu, se kterou jsme v letech 1967-68 vystupovali na sobotních „čajích“ ve Starém Rožmitále. A protože jsme vydělali trochu peněz, rozhodli jsme se jako kapela pohostit před odchodem do civilu všechny „mazáky“ útvaru.

V nejlepším přišla mezi nás pořádková hlídka dvou sovětských vojáků, chlapců mladších než my. Vzali jsme je mezi sebe, pohostili telecím řízkem a českým pivem, chlapci se rozplakali, začali se nám za všechno omlouvat, a že k nám dobrovolně nechtěli, že vlastně ani neví, proč jsou tady a že dostali rozkaz. Od té doby si pořád myslím, že po návratu z hlídky ve stavu slabé opilosti (české pivo umí své) byli posláni šupem zpět na východ a hodně dlouho se nepodívali domů.

A jak to dopadlo ve finále? My mazáci jsme to měli „za pár“, ale protože se vedení útvaru a i jemu nadřízené složky báli možných incidentů s příslušníky sovětského vojska na základě ještě poměrně čerstvých prožitků, byli jsme do zálohy propouštěni po menších skupinkách. Já sám jsem se dočkal vytouženého civilu o 10 dní později, než jsem původně měl nárok. No a stanice, kterou jsme úspěšně rušili, byla v rámci normalizace prohlášena za jedinou pravdivou, útvar byl rozpuštěn, kasárna obsadila jiná jednotka. S útvarem shodného čísla jsem se po čtyřech letech na pravidelném cvičení opět setkal, ale už to nebyla „moje zbraň“, ale dělostřelci.“

Tolik o tedy tom, se událo v Rožmitále a ve Starém Rožmitále v srpnu před 50 lety.

Liberec

Praha