Rožmitálské aprílové žertíky

Výjimečně pouze na den 1. dubna je dovoleno hromadným sdělovacím prostředkům, a tedy i internetu, zveřejňovat zprávy, které se tváří jako pravdivé, ale jsou mystifikací. I my jsme této příležitosti využili, a tak si teď můžete přečíst, čím jsme se za roky 2013 - 2020 snažili nachytat čtenáře:

2020: Rožmitálská radnice bude lidem kompenzovat vyšší životní náklady

Městský úřad v Rožmitále pod Třemšínem se rozhodl, že svým občanům ulehčí od vysoké inflace, která jen za poslední rok činila 3,6 procenta. To je určitě dobře. Na druhé straně ale sám paradoxně k zvyšujícím se životním nákladům Rožmitalanů přispívá, neboť i on za své služby žádá víc peněz.

Naposled se tak stalo na podzim loňského roku, kdy rada města schválila pod č .j. 352/2019 zvýšení cen vodného a stočného o 10 korun na 68 Kč. Ještě v roce 2005 ale obyvatelé Rožmitálu platili za kubík 14 Kč a v roce 1990 dokonce jen 80 haléřů, tedy 85krát méně než nyní.

Rožmitálští si však nemusí zoufat. Pokud jde o vodné a stočné, tak na tom totiž vůbec nejsou tak špatně. Město si v divoké privatizaci prozíravě vodní hospodářství ponechalo, takže ho nikdo nenutí, aby vytvářelo nepřiměřený zisk. Jinde to mají podstatně horší. V Březnici například letos platí 86 Kč a v Příbrami dokonce 92 koruny.

Přesto rožmitálská radnice na své lidi myslí. Aby jim vynahradila zvýšení ceny za vodu, nabízí zdarma med z městských včelínů. Kdo si tedy chce posílit imunitu, stačí se domluvit s městským úřadem a cisternička se sladkým nákladem za ním dojede.

Po nezbytných úpravách je už vozidlo pro přepravu medu v dílnách technických služeb připraveno 

2019: Pro I. ligu se bude stavět sportovní hala

Na zasedání zastupitelstva Rožmitálu p. Tř. prošel těsnou většinou návrh na vybudování sportovní haly ve Starém Rožmitále na místě současného házenkářského hřiště. V nové klimatizované hale bude nejen nejmodernější hrací plocha a hlediště pro 300 sedících diváků, ale i zázemí včetně vytápěných šaten, posilovny, masérny a dokonce relaxační zóny s barem. Nejdůležitější ovšem je, že hráči už nebudou vydáni na pospas nevyzpytatelnému počasí.

Starosta, který je známým stoupencem Tyršova hesla „V zdravém těle, zdravý duch“, je rozhodnutím zastupitelstva nadšen, stejně jako místostarosta, jenž je zároveň předsedou tělovýchovné jednoty Spartak, do níž oddíl národní házené spadá.

Nová hala je však trnem v oku zastupitelům, kteří hlasovali proti její výstavbě. Architekt, autor pětisvazkové encyklopedie českých vesnic, je výstavbou haly, která zcela zničí už tak pošramocený pohled na romantický soubor farního kostela od jihu, přímo znechucen.

Připomeňme, že jsou to necelé čtyři roky, co byl sportovní areál rozsáhle zmodernizován. Stalo se tak díky slibu házenkářů, že se probojují z krajského přeboru znovu do II. ligy. Ostatně název rekonstrukce tehdy zněl přímo imperativně: „Zpátky do II. ligy!“ A skutečně – ve Starém Rožmitále se už hraje II. liga třetí sezónu.

Schválený záměr postavit krytou halu má podobný název: „Vzhůru do I. ligy!“. Má-li být ovšem postup do nejvyšší soutěže podmínkou pro stavbu haly, nemusí se zatím její odpůrci znepokojovat. Spartak Rožmitál se totiž pohybuje v dolní části druholigové tabulky, takže postup zatím nehrozí. Ale kdo ví, jak to bude za rok či za dva?!

Současné hřiště a ....

... vizualizace haly na stejném místě

Současný celkový pohled 

Studie vypracovaná českobudějovickým AD Atelierem, s nímž rožmitálská radnice spolupracuje

2018: Rožmitál obětí svérázného experimentu památkářů

O zchátralém rožmitálském zámku ví téměř každý. Že je ale rožmitálské náměstí už od listopadu 1990 městskou památkovou zónou, neví téměř nikdo. O to větší překvapení způsobil na radnici přípis památkářů, kteří se rozhodli právě na Rožmitálu ozkoušet experiment tzv. konzervace současného stavu pro příští generace. Vedla je k tomu logická úvaha, že z náměstí se stejně vytrácí jakýkoli život, a tak bude o to snadnější je zcela vylidnit. Stejně jako archeologové vykopou na Sahaře památky, zdokumentují je a pak zase zasypou pískem, aby se neponičily.

Západní strana náměstí je už pomalu bez obchodů, na protější jich ještě několik přežívá. Nejtužší kořínek mají patrně paní Pazderníková a pan Wachtl, ale i ti jednou své krámky dobrovolně zavřou. Nejde ale jen o prodejny, ale i o služby. Spořitelna vyšla památkářům vstříc a pobočku už zavřela. Pošta, která si 7. března vyzkoušela, co tomu řekne veřejnost, když na den zavře, zjistila, že nic a tak také ke konci roku skončí. Restaurace Slávie, obchody pana Duc Thi Ngona, květinářství atd. se už z náměstí uklidily.

Někteří majitelé opustili celé domy a nechávají je napospas času – přesně jak si památkáři přejí. Vždyť jim jde o to, jak stojí v přípise radnici, aby naše přítomnost byla zachována pro budoucnost.

A co na to rožmitálští radní? Ti svolávají na úterní odpoledne do Společenského centra krizové veřejné zasedání zastupitelstva, jak svéráznému experimentu památkářů zamezit. Naději však mají mizivou. Památkáři už určili, že celý městský úřad se přestěhuje do sokolovny a lidé bydlící na náměstí se zde nechají na dožití.

Pak se celý střed Rožmitálu hermeticky uzavře a nikdo si na něj ani nevzpomene.

Současné prázdné obchody či rovnou celé domy na náměstí dávají za pravdu památkářům, že v Rožmitále jsou nejpříznivější podmínky pro jejich experiment

2017: Rožmitálský zámek patrně změní majitele

Zdevastovaný, médii tolikrát propíraný zámek v Rožmitále pod Třemšínem se asi brzy dostane opět do centra pozornosti. Úředníci na ministerstvu kultury totiž v tichosti připravují vyhlášku, která by umožnila poněkud jinak vykládat § 15 odst. 3 zákona 20/1987 Sb. o státní památkové péči přijatého ještě Českou národní radou.

Zákon, který od roku 1987 prošel několika novelizacemi, v tomto paragrafu sice umožňuje vyvlastnění památkového objektu, o nějž se majitel nestará, k tomu ale nikdy za 30 let jeho platnosti nedošlo. Stát se dosud vždy bránil vyvlastnění, protože by na sebe převzal náklady za záchranu památky.

Nová vyhláška, které na ministerstvu přezdívají lex Rožmitál (asi podle vzoru lex Babiš), by umožnila vyvlastnění památky pro předem určeného zájemce. Ředitel legislativního a právního odboru Mgr. Jan Šupka řekl pro ČTK, že „stát by se tak nemusel bát, že utrpí jeho rozpočet. Nový vlastník by totiž musel ještě před vyvlastněním složit kauci ve výši předpokládaných nákladů na opravy“.

A kdo je onen tajemný zachránce, který by se hodlal o zámek starat s péčí řádného hospodáře? Není to nikdo jiný, než potomci posledního majitele zámku a rožmitálského panství než bylo jako konfiskovaný majetek po Bílé hoře předáno císařem do rukou pražského arcibiskupa. Bavorská větev Gryspeků, která přežila všechny turbulence  staletí a žije dnes zaopatřená u Landshutu, je rozhodnuta vzít osud rožmitálského zámku opět do svých rukou.

Baronka Roma Griessenbeck von Griessenbach und Hahnreit žijící v jižním Německu shromažďovala přes 50 let data o svých předcích v Čechách. Nyní je zpracovala do knihy, která nedávno vyšla i v češtině.

Zámek na snímku z archivu Podbrdského muzea

2016: Vládní nařízení se dotkne každého z nás

Vládním nařízením bude k 1. květnu 2016 náš Rožmitál přejmenován. A to vzhledem k tomu, že dochází k matení pojmů, neboť v České republice existují ještě další tři Rožmitály. Musíme to i my přiznat, že mezi lidmi panuje zmatek. Na loňském veletrhu Sběratel, kde jsme propagovali Cvokařské muzeum a město, se nás někteří návštěvníci ptali, zda Rožmitál neleží ve východních Čechách a jeden zeměpisný neznalec si dokonce myslel, že jsme ze Slovenska.

Úprava názvu našeho města prošla i Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR, když Výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj ji rychle navrhl a parlament, který využil dlouhodobé nepřítomnosti poslance Ing. Josefa Vondráška z důvodu nemoci, ji ještě rychleji kodifikoval. Vláda už pak jen splnila zadání parlamentu.

Městský úřad – ač nerad – musel s tímto rozhodnutím vlády souhlasit a navrhl alespoň nejpřijatelnější variantu změny názvu města formou přesmyčky. Místo Rožmitál se tedy naše město bude od 1. května jmenovat Rožtimál.

I přesto bude tato změna znamenat spoustu starostí pro firmy i obyvatele. Korporace budou muset mít nové hlavičkové papíry a razítka, budou povinny změnit zápis v obchodním rejstříku a nově se registrovat u finančního a živnostenského úřadu. Občané si budou muset vyměnit občanské průkazy a další legitimace. Poštovní směrovací číslo zůstane naštěstí zachováno.

Technické služby včera na zkoušku osadily jednu dopravní značku před obec - u vjezdu do části Starý Rožmitál u kostela.

2015: Nalezena podobizna Jakuba Jana Ryby!

Všechny rybology dosud trápí, že vůbec nevědí jak učitel a skladatel Jakub Jan Ryba vypadal. Jeho jediný známý portrét od Gustava Ptáka vznikl až 80 let po mistrově smrti a je zcela vymyšlen. Ryba na něm vypadá pomalu jak Bedřich Smetana. Teď ale bude všechno jinak:

Za trámem v půdním prostoru starobylé obecné školy v Mníšku pod Brdy byla podle sdělení pražských historiků nedávno nalezena fotografie, která je určitě portrétem Jakuba Jana Ryby, jehož výročí narození a úmrtí letos vzpomínáme.

Není to vlastně fotografie, ta tehdy v roce 1786, kdy Ryba ve svých 21 letech v Mníšku sedmnáct měsíců působil jako učitelský pomocník, ještě nebyla vynalezena, ale tzv. daguerrotypie, tedy zachycení obrazu na postříbřenou měděnou desku. Na rubu nalezené desky je vyryto J. Š. J. Ryba L. P. MDCCLXXXVI.

Jakub Jan Ryba byl v Mníšku, podle pozdějšího sdělení jeho syna Josefa Arnošta, „jako učitel a dobrý hudebník vyhledáván okolními majiteli usedlostí a zahrnován dary“. Jedním z darů bylo patrně i zhotovení Rybova portrétu, což byla tehdy nesmírně nákladná záležitost.

Nalezení Rybovy podobizny jistě obohatí letošní oslavy 250 let od jeho narození a 200 let od úmrtí.

V Rybově době nebylo módou nosit plnovous, jak to známe z Ptákova fiktivního portrétu, ale mít hladce oholenou tvář. Když už mluvíme o tváři - při pohledu do ní se nelze divit, že mladý učitel hned první den po příjezdu do Rožmitálu učaroval dceři místního arcibiskupského knížecího purkrabího Laglera. O jejich lásce a životních osudech si můžete přečíst v povídce Uštvaný genius Rudolfa Richarda Hofmeistera.

2014: Podkostelní mlýn zase pomele

Z několika na sobě nezávislých zdrojů jsme se dozvěděli, že Podkostelní mlýn ve Starém Rožmitále od majitelky vykoupil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a hned jej prodal firmě Triple Impact, která byla jen hodinu před tím zapsána do obchodního rejstříku.

Na celé transakci je nejpodivnější to, že mlýn firma zakoupila se záměrem, že v něm v plném rozsahu – až na pilu – obnoví činnost. Bohutínští mlynáři, kam si řada Staroměštáků jezdí pro čerstvě namletou mouku, údajně proti prodeji mlýna bez výběrového řízení protestovali, ale bez úspěchu. Nelze se divit, že je obnovení mletí mouky i pekárny ve Starém Rožmitále enormě zajímá. Bohutín není od Starého Rožmitálu daleko a při současném ekonomickém srabu mít ještě za humny konkurenci, to není nic suprového.

My k tomu jen dodáváme: Záměr uvést Podkostelní mlýn po 60 letech do provozu – budiž, ale jak bude nový majitel třeba řešit přívod vody na vantroky? Má změnu vodoteče Vlčavy vůbec projednánu s povodím Vltavy? A takových otázek se samozřejmě vtírá víc. Zítra přineseme o celé věci další materiál.

Takto bude zase Podkostelní mlýn vypadat. Jen ty kočáry budou mít zapřaženo více koní.

2013: Zámecký pivovar obnovuje výstav

Menšinová spolumajitelka firmy Trinity Coop, a tedy i rožmitálského zámku, překvapivě oznámila, že se chystá obnovení výstavu piva v zámeckém pivovaru. Naposledy se pivo v Rožmitále pod Třemšínem vařilo v roce 1942 a o šest let později pak byl pivovar zrušen. Jsme zvědavi, zda rožmitálské restaurace a hostince nahradí dosavadní značky Rožmitálským arcibiskupským, jak se má údajně nové pivo jmenovat. Kdysi se rožmitálská desítka, alespoň co víme ze Starého Rožmitálu, točila u Stupků, u Vonášků a v Hotelu. A pak také u Blažka na Zalánech.

Kdyby zámek ještě vlastnilo Arcibiskupství pražské, chtělo by se říci, že církev po vzoru papeže Františka šla do sebe, a obnovuje pivovar mimo jiné proto, aby nezaměstnaní rožmitálští občané měli práci.

Zátiší s rožmitálským pivem. Olejomalba Pavla Šafránka.

Pivovar ve 20. letech 20. století na snímku Václava Matouška