V roce 2011 pořizoval Václav Šourek ze Strýčkov záběry v Rožmitálu podle starých pohlednic či fotografií. A nebyl tehdy sám, kdo se na snímkování podílel. Někdy mu pomáhali rožmitálští občané, kteří se chovali tak, jako jejich předci na historických snímcích. Vznikly tak pozoruhodné srovnávací obrázky, které si také můžete prohlížet na stěnách rožmitálské Zámecké hospody.

Děkujeme panu Šourkovi, jemuž je fotografování jen velkým koníčkem, neboť jej živí konstrukční kancelář ve strojírenství, za ochotu, s jakou nám fotografie poskytl.

Občas, jako právě teď hned, budeme pátrat, jak staré pohlednice vznikly a věřte, bude to leckdy detektivka. Seriál jsme publikovali na přelomu let 2019 a 2020. Nyní si jej přečtěte v celku.

Dvoudílnou pohlednici rožmitálského náměstí vydal v roce 1904 pražský fotograf E. Velim, jenž se specializoval na široké formáty snímků. Na původním snímku, jak dokládá pohlednice níže, ale ještě neměl obchodník Leopold Wočka na štítu domu s lékárnou reklamu. Kde se vzala? Nikdo ji ve městě nikdy neviděl! Tu si totiž pan Wočka nechal přiretušovat až na pohlednici, kterou si sám zafinancoval a prodával.

Fotograf a vydavatel Velim ovšem svůj povedený záběr náměstí vydal v roce 1904 ještě nejméně dvakrát. Nejdříve v černobílém provedení a poté i kolorovaný.

Barevný snímek Rožmitálu od jihu pořídil Václav Šourek v roce 2011. Fotoaparát a dívku si postavil přesně do míst, v jakých fotograf Jílovský ze Žižkova a (údajná) dáma stáli v roce 1921. Rozdíly nebudeme komentovat, jsou zcela viditelné.

Co ale není na první pohled patrné, je skutečnost, že dáma v klobouku byla dodatečně do fotografie včleněna. Dosvědčují to na vlas stejné pohlednice, které byly vydány ve stejnou dobu rožmitálským Marcelem Vachatou v několika barevných odstínech a vydáních. My tu reprodukujeme jako vzorek jen hnědou a zelenou variantu. Nutno podotknout, že retuše se na fotografiích dělaly už od počátku tohoto vynálezu. 

Jižní pohled na město byl populární snad od doby, co se v Rožmitále objevil první fotograf a první vydavatel pohlednic. Různě kolorovaná myslivecká pohlednice už putovala z Rožmitálu k adresátům hned v prvních letech 20. století.

Ze stejného místa jsou zobrazeny „školní dívky na trhání lnu za války 1916“. Nejméně dvě varianty této pohlednice byly vydány a posílány ještě během válečných bojů. Zobrazená pohlednice byla z Rožmitálu poslána 1. července 1918 do rakouského Gmündu.

Teď se vraťme na rožmitálské náměstí, a to do zákoutí na jihovýchodní straně, kde je dnes večerka a strašidelný dům č. p. 5 hyzdící celou spodní část. Černobílý snímek byl pořízen kolem roku 1890 zrovna v den, kdy se v Rožmitále konaly najednou dvě svatby dvou sester. Povšimněte si veřejné pumpy uprostřed obrázku. Nespotřebovanou vodou jí zásoboval zámecký pivovar.

Barevnou fotografii pořídil v roce 2011 Václav Šourek. Pumpu nahradil vzrostlý strom a místo lidí jsou na ní automobily.

Na starých, ale i novějších pohlednicích byste záběr pořízený přibližně ze stejného místa marně hledali. Pohled tímto směrem patrně nebyl pro fotografy a vydavatele dost atraktivní. Abychom ale mohli ukázat vývoj této části náměstí, vzali jsme za vděk pohlednicí vydanou na konci 50. let minulého století. Ta sice prostor přesně nezabírá, ale od lékárny je celá fronta domů dobře vidět. Pozoruhodný je dřevěný monument s pěticípou hvězdou, jenž nahradil veřejnou pumpu. Kolem roku 1955 už byly domácnosti v centru města zásobovány pitnou vodou z vodojemu v Zalánech.

Chceme-li naše pátrání o proměnách jihovýchodní části náměstí dovést až do současnosti, tak nabízíme současnou fotografii. Voda v místech jako kdysi, opět teče. Ale pozor: K pití není!

Nyní si trochu zasportujeme. Tělovýchovné hnutí s národně uvědomovacím podtextem se v druhé polovině 19. století nemohlo vyhnout ani Rožmitálu, potažmo Starému Rožmitálu. Ve vesnici za vodou se konstituovala Dělnická tělovýchovná jednota, v městě to by především Sokol, jenž se v roce 1902 zviditelnil přestavbou bývalého špýcharu na sokolovnu.

Ručně kolorovaná pohlednice Vojtěcha Zíba s obrázkem pořízeným od jihu, byla vydána hned po dokončení stavby. Na na vlas stejném snímku Václava Šourka je současný stav.

Za pár let se ale ukázalo, že sokolovna nestačí. Vezměme to však po pořádku. Ve prospěch prospěšných staveb bývalo kdysi zvykem, že se pořádaly sbírky a třeba se vytiskly i pohlednice, které se prodávaly za vyšší cenu než obvykle a rozdíl šel ve prospěch prospěšné stavby. Tak tomu bylo i u rožmitálské sokolovny, když se o její stavbě před rokem 1902 rozhodlo. Pohlednice níže je právě taková.

V roce 1922 už dosavadní budova pro velký zájem cvičenců nestačila, a tak sokolové přikoupili vedlejší pozemek a budovu podstatně rozšířili. Opět se financovalo mimo jiné z výnosu prodeje pohlednic. U spodní pohlednice je zajímavý text na rubu:

„Nejdeme za ziskem ni za slávou. Chceme vybudovat kulturní dům pro Rožmitál a okolí a v něm pěstovati tělocvik, kult. bratrství a snášenlivost občanskou bez rozdílu politického či náboženského přesvědčení. Jdětež s námi na drobné této, ale nejvýš nutné práci nejen místní, nýbrž i národní. Na zdar! Sokol v Rožmitále“

Následující pohlednici si opět vydali sami rožmitálští sokolové na konci 20. let. Tady už je sokolovna vyvedená tak, jsme ji znali do doby, než začala v nové době pustnout a město ji odkoupilo, aby ji zachránilo od úplné zkázy. Jenže – co s ní?

A nakonec se ještě jednou vraťme do roku 1902 a porovnejme si, jak vypadala první sokolovna a ulice při pohledu od severu a jaké je to tam dnes.

Tentokrát si trochu odpočineme od záplavy historických pohlednic (budou jen dvě), neboť hotel a restaurace Plzeňka v Havlíčkově ulici na nich často nebývaly. Václav Šourek si pro srovnání vybral pohlednici či spíše fotografii zadního traktu Plzeňky z roku 1937, kde bývala zahradní restaurace. Jak víme, po Plzeňce dnes už není ani stopy, takže jeho současný barevný záběr ze stejného místa ukazuje místo prostřených stolů a skládacích židlí visící prádlo.

Jak to v zahradní restauraci vypadalo? Podívejte se na fotografii spokojených hostů před sto lety.

A nyní dvě slíbené pohlednice. Obě jsou ještě z dob Rakouska-Uherska a vydal je L. M. Vočka a fotografoval nám už známý E. Velim z Prahy, jenž se opět nezapřel a Františku Trefnému domaloval na štít domu reklamu (viz první díl seriálu). Fotograf dvakrát stiskl spoušť v Havlíčkově ulici směrem k Podzámeckému rybníku. Na prvním snímku z dálky je vlevo nynější pivnice Koruna a někde v dálce vpravo je hotel Plzeňka. Druhý záběr nám už zmíněný hotel ukazuje pěkně zblízka.

Pro srovnání připojujeme současné fotografie snímané ze stejných míst.

Zámek býval a je spolu s farním kostelem ve Starém Rožmitále dominantou města. Proto také nepřekvapí, že se objevuje nejčastěji na rožmitálských pohlednicích. Kdysi i dnes. Nejvíce se využíval pohled na zámek od rybníka Kuchyňky. Odtud totiž objekt vypadal velmi dramaticky i malebně a ještě mohutněji, než snad doopravdy je. Masiv Gryspekovského paláce se sgrafitovými psaníčky spolu s věží a ještě k tomu vodní hladina – je jasné, že odtud musejí vznikat nádherné snímky.

Na srovnávacím záběru Václava Šourka s pohlednicí z prvních let 20. století je vidět panorama od Kuchyňky zahrnující nejen zámek, ale i domy na dolním konci náměstí a dál až bývalou továrnu, nyní Podbrdské muzeum.

Co je na staré pohlednici ale zajímavé? Panoramatická pohlednice, kterou vydal rožmitálský Vojtěch Zíb, byla ještě prodávána jako dvě pohlednice standardního formátu, jak dokládají naše reprodukce.

Zůstaňme ještě u zámku a u rybníku Kuchyňka, jenž prý získal svůj název od toho, že ryby z něj vylovené putovaly jen do zámecké kuchyně. Následující tři pohlednice, ač je to téměř neuvěřitelné, mají za základ jednu fotografii pořízenou v roce 1913 E. Jílovským z Prahy – Žižkova. O tomto fotografovi jsme psali už ve druhém díle a jeho "umění" uvidíme také za týden. Byl totiž mistrem retuše. Se svými obrázky si dovedl v ateliéru pěkně pohrát.

První, ručně kolorovaná pohlednice, kterou vydal Marcel Vachata z Rožmitálu, sloužila jako základ, i když mraky a hladina rybníka jsou už i tady upraveny. Druhá a třetí, vydané samotným Jílovským už mají přimalovanou loďku s párem (viz naše zvětšenina). Přiznejme si, že Jílovský krásnou pohlednici pořádně zkazil, neboť panáčkové vypadají na první pohled hodně divně. 

Jak by měl vypadat neretušovaný záběr s loďkou před zámkem, ukazuje až černobílá pohlednice vydaná během Protektorátu rožmitálským obchodníkem s papírem Jaroslavem Horákem. Nakonec tohoto dílu přidáváme ještě jednu pohlednici zámku přes Kuchyňku, kterou považuje Jindřich Jirásek ve své sbírce za nejhezčí. Vydal ji v roce 1912 Marcel Vachata.

Náš materiál je sice věnován srovnávacím fotografiím Václava Šourka ze Strýčkov, ale dnes uděláme výjimku. Snad se na nás pan Šourek nebude zlobit, že jeho krásné snímky protentokrát vynecháme.

On totiž nezachytil obchodní středisko Třemšín, které nám dnes a denně mizí před očima. A jistě by bylo chybou, abychom se mu nevěnovali. Vždyť pátrání v minulosti u tohoto objektu, který byl uveden za velkého zájmu veřejnosti do provozu v roce 1980,  je opravdu téměř detektivní.

Nejdříve tedy jeden snímek z knihy Rožmitálsko na starých pohlednicích a fotografiích a více záběrů z knižních vzpomínek Jiřího Plachého Být užitečný lidem. Je fascinující jak se za posledních 40 let místo proměnilo a dále proměňuje.

Oba snímky zachycují stejné místo, dělí je ale 50 let. Horní je z roku 1930, dolní ze zahájení demolice koncem 70. let 20. století. Uprostřed je nejdříve celý dům hodináře Nového a poté už jen jeho půlka. Celá levá fronta domů byla nahrazena obchodním střediskem Třemšín, pravá strana původní zástavby ustoupila panelákům

Demolice domů pro obchodní středisko, vzadu vykukuje zadní trakt už skoro hotového zdravotnického střediska

Obchodní středisko Třemšín před dokončením v roce 1980 ...

Foto z webu města v létě 2018

... v zimě 2018 a ...

...  začátkem října 2019...

... a koncem října 2019

Z města si odskočíme do Starého Rožmitálu. I tady se Václav Šourek snažil porovnat, jaké to bylo kdysi a jaké je to dnes. A jako i na jiných místech, tak i zde stěží hledal místo, odkud byl pořízen starý černobílý záběr. Navíc v hledáčku fotoaparátu uviděl úplně něco jiného. Vezměme to ale po pořádku.

Černobílý idylický snímek byl pořízen v Luhu téměř na konci aleje na přelomu 19. a 20. století a jsou na něm neznámí lidé (poznal by je někdo?). Dům v pozadí je č. p. 74 „u Bednářů“, kde se nachází veřtat Cvokařského muzea. Před ním je jen louka. V té době byly ve Starém Rožmitále v aleji jen dva domky, tento a chalupa naproti „u Horáků“, na jejímž místě se staví nový objekt.

To dosvědčuje i pohlednice z roku 1920, kterou vydal nám už z druhého a šestého dílu známý retušér G. Jílovský ze Žižkova. I tady si z fotografií pohrál a nakreslil do ní na Podzámeckém rybníku dvě postavičky v loďce. Snímek je zajímavý i tím, že před 100 lety sahala voda až ke stromům v aleji.

Barevné fotografii Václava Šourka ze současnosti vévodí domek postavený v roce 1922 Františkem Fraňkem z Věšína, za ním vykukuje stavení z roku 1931, které si pořídil Alois Leiterman. K němu se váže zajímavá příhoda, jak ji popsal učitel Václav Matoušek.

V roce 1935 se při silné vichřici zlomila osmnáctimetrová olše a korunou dopadla částečně na Leitermanův nový domek. „Tato příhoda vyvolala v obci velký rozruch a k místu se seběhlo plno lidí jako by to byl požár. Mnohé stromy v aleji jsou staré a nahnuté, v dutinách hnízdí ptáci a bydlí netopýři. Za vichru se stromy v nahnilých místech snadno lámou, jak se již v aleji několikrát stalo“, psal tehdy Matoušek.

Mezi Fraňkouc a Leitermanouc je skryt dům, který si po roce 1948, když se přestalo soukromě hospodařit, zřídili Michkouc z bývalé stodoly, jež patřívala k chalupě „u Kalíkouc“ v Cvokařské ulici.

Dál už je zmiňovaný dům s cvokařským veřtatem. Na něj je nalepený malý domek, kde je dnes Cvokařské muzeum, z roku 1932. A aby byl výčet stavení, která v době pořízení černobílého záběru v aleji neexistovaly, úplný, tak ještě uveďme domek „u Hajnejch“, který si postavil v roce 1932 obecný hajný Antonín Kala a nejmladší stavbu z roku 1984, v níž žijí Krupičkouc.

To je ten Starý Rožmitál vlastně nový, že? Doplňme ještě naše detektivní pátrání v minulosti o informaci, že dříve stromy v aleji končily až před stavením s dnešním muzeem, o čemž svědčí nejen shora uvedená fotografie, ale i záběr od mostu z roku 1932, shodou okolností pořízený při povodni.

Komu se zalíbilo povídání o historii starých starorožmitálských stavení, může si číst v seriálu Co domy vyprávějí. Třeba v něm najde ledacos zajímavého i o svém domově. Viz: https://www.staryrozmital.cz/serial-co-domy-vypraveji/

Druhým motivem, který si v roce 2011 fotograf Václav Šourek ve Starém Rožmitále vybral, byl areál farního kostela. Není divu, kostel býval po staletí duchovním centrem rožmitálské kotliny a i dnes, především díky působení Jakuba Jana Ryby, je přitažlivý pro věřící i nevěřící.

Na černobílé fotografii lze dobře vidět nejen kaplanka, ale vzhledem k ročnímu období, kdy byly stromy bez listí, i samotný kostel, faru a schodiště s bránou. Snímek byl každopádně pořízen po roce 1882, neboť v tomto roce se přifařené obce k rožmitálské farnosti složily a nechaly vybudovat kamenné schody vedoucí od mlýna ke hřbitovu. Podle vzpomínek spisovatele R. R. Hofmeistera má schodiště osm schodů, z nichž každý je osm kroků dlouhý a osm kroků široký. Na bráně je nápis Pochválen Pan Ježíš Kristus a před kaplankami lze vytušit dřevěný plot.

Na dokreslení přikládáme ještě fotografii téměř ze stejného místa, která byla zveřejněna v encyklopedii Ottovy Čechy v roce 1897. O 115 let později ji jako pohlednici vydalo Cvokařské muzeum.

Pohled na farní areál se za poslední desetiletí nijak nezměnil – až na jednu výjimku. Na obou historických záběrech je bachratější báň věže kostela, než je teď. Jelikož na snímku pana Šourka není věž přes stromy vidět, přikládáme svoji fotografii ze zimy. Po rozsáhlém požáru kostela v roce 1933, o němž psaly i pražské noviny, báň totiž dostala užší tvar.

Báň před požárem a současný stav

Podstatná změna je však vidět pod kaplankami. Na místě dnešního parkoviště, což je vlastně staroměstská náves, dříve býval tzv. Petráňův rybníček. Majitel přilehlé hospody Josef Petráň v něm choval pro štamgasty ryby a v zimě z něho vysekával led. Dnes to tu vypadá ale úplně jinak.

Je zajímavé, že neexistují staré pohledy s jedním záběrem na kaplanka a kostel, ale jen jako součást okénkových pohlednic s více snímky. Na zpestření připojujeme dvě pohlednice, které před rokem 1918 vydal obchodník a trafikant Daniel Petráň ze Starého Rožmitálu.

Po malé odbočce k bývalému obchodnímu středisku Třemšín a větší do Starého Rožmitálu, se opět vracíme na rožmitálské náměstí, které bývalo kromě zámku po celá desetiletí nejfotogeničtější.

Zákoutí, kam vás dnes zavedeme, byste ovšem marně hledali. Stará hradební ulička, tzv. Michálkouc soutka, která je soukromým majetkem, spojovala do roku 1996 ulici Příkopy s rožmitálským náměstím a dalo se tudy běžně procházet. V roce 2011 měl Václav Šourek možnost její útroby vyfotografovat a mohl tak podat srovnání se stavem v roce 1930:

Kudy se do ní vcházelo a odkud se z ní vycházelo? Tady musíme opravdu zapátrat. Na předešlých srovnávacích snímcích je vidět východ na náměstí. Ten je na níže publikovaném současném snímku také, a to zcela vpravo:

A kudy se tedy do ní z Příkopů vcházelo? To by nikdo nevěřil. Opravdu to bylo touto nyní zaplechovanou skulinou:

Michálkouc soutka je teď sice veřejnosti nepřístupná, ale naštěstí si stále můžeme cestu z Příkop na náměstí i nadále zkracovat soutkou v majetku města, která se nachází pár metrů jižněji:

Tato soutka (někdy se používá i soudka) bude patrně jednou z nejužších uliček ve státě a určitě překonává i pověstnou Katovu uličku v Kadani. Z historických pramenů se dozvídáme, že soutky se začaly využívat ve středověku, kdy domy byly postaveny hlavně ze dřeva a měly sloužit jako prevence proti šíření požáru. Účinnost však byla hodně omezená, což naši předkové v Rožmitále poznali v roce 1871, kdy téměř celé město – soutky nesoutky - lehlo popelem. Několik soutek lze do dneška nalézt i ve Starém Rožmitále.

A na závěr tohoto dílu přidáváme ještě baladu Ivo Jahelky o tom, jak soutka rozkmotřila sousedy Čoudka a Houdka. Poslechněte si ji na https://www.youtube.com/watch?v=OeFOcUsBqQw

Na rožmitálském náměstí zůstaneme ještě po několik pokračování našeho seriálu. Dnes se budeme ještě jednou věnovat východní straně, kde je i Michálkouc soutka, o které jsme psali před týdnem. Zde začínající dolní část náměstí bývala často v hledáčku fotoaparátů, a to nejen pro zajímavé domy a kostel. Tady se totiž odehrávaly lidové veselice a hlavně manifestace a shromáždění. Ostatně současné slavnosti Johanky z Rožmitálu se tu pro vhodný prostor konají také.

Václav Šourek vyfotografoval v roce 2011 tuto část náměstí – až na jednoho člověka – zcela pustou. Známy jsou ale snímky s mnoha lidmi. Jeden je pro srovnání hned u fotografie pana Šourka. Je asi tak z roku 1890 a ukazuje tábor při manévrech rakousko-uherské armády.

Na následující pohlednici, kterou v roce 1920 vydal rožmitálský knihkupec Marcel Vachata, je zachyceno shromáždění lidu na 1. května 1919:

A ještě jeden pohled na tuto část náměstí během oslav 1. máje, avšak o 60 let později:

A nebyly to jen oslavy, ale i různé atrakce, o čemž svědčí například představení provazochodců z konce 19. století:

Budeme pokračovat v procházce východní částí rožmitálského náměstí. Cestou nemůžeme minout nově opravený penzion Panský dům. V této budově jakoby se koncentrovaly peripetie, kterými město za poslední století prošlo.

Budovu, jejíž fotografii z roku 1905 použil Václav Šourek pro srovnání se stavem v roce 2011, postavilo arcibiskupské panství jako zámecký hotel v roce 1710 na místě staré zájezdní hospody patřící kdysi Gryspekům.

V první polovině 20. století byl rozšířen o další patro a stal se nejznámější restaurací v Rožmitále. Během protektorátu se zde setkávali Němci a němčící Češi, v květnu 1945 tady složili zbraně vojáci wehrmachtu usídlení ve městě, po roce 1948 se z budovy stal Dům odborů a pak jej převzaly Restaurace a jídelny v Příbrami (stejně jako restauraci Slavii).

Následující pohlednice Domu odborů je z roku 1957:

Pohlednice níže byla poslána v roce 1962 a pisatel si v ní libuje, jak se jeho rodině a kamarádovi na dovolené v Domě odborů dobře bydlí. Označil také, kde mají pokoje.

Časem ovšem hotel chátral, pokoje se už nenabízely a v roce 1998 jej město, jemuž už šest let patřil, předalo Arcibiskupství pražskému (viz  https://www.staryrozmital.cz/dalsi-serialy/jak-to-bylo-v-roce-1998-se-zamkem/

Po důkladné rekonstrukci je současný penzion Panský dům oblíbenou destinací turistů a výchozím bodem pro toulky po jižních Brdech.

Sgrafito malíře Jana Šebka znázorňující Lva z Rožmitálu je na fasádě Panského domu již téměř osmdesát let.

Pokračování materiálu najdete pod Další seriály a názvem Rožmitál kdysi a dnes na pohlednicích II.