Před pěti lety bylo otevřeno Cvokařské muzeum

16. července 2011 bylo ve Starém Rožmitále slavnostně otevřeno Cvokařské muzeum. Pět let už nepřetržitě (kromě zimních měsíců) každý den od slušné hodiny ranní do soumraku umožňuje kolemjdoucím, aby se seznámili s podivuhodným řemeslem, které už není a nikdy nebude. Jak vlastně muzeum začínalo?

(Seriál vycházel na šest pokračování v červenci 2016, tedy v roce pátého výročí existence muzea.)

Cvokařství patří mezi ta řemesla, která už pomalu upadají v zapomnění. Cvokařské výrobky už nikdo nepotřebuje nebo se, jako například hřebíky, vyrábějí průmyslově ve velkém. Cvočky, šerky, hřebíky, ale také panty, kramle, trojnožky do kamen, to všechno vykovával cvokař ručně ve veřtatu, v malé dílně, kterou si zřídil ve svém domku. Tak tomu bývalo na Rožmitálsku do konce čtyřicátých let minulého století.

Pak už řemeslo vymizelo.

Měl jsem to štěstí, že jsem se před více než čtyřiceti roky přiženil do Starého Rožmitálu, do stavení, ve kterém takový veřtat zůstal téměř nedotčený. Navíc můj tchán byl typem člověka, jenž věděl, že písemnosti se mají schovat pro příští generace.

Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že mám ideální příležitost, abych se zaniklým  cvokařským řemeslem seznámil veřejnost. V roce 2002 jsem zpřístupnil veřtat a o devět let později, kdy jsem se do Starého Rožmitálu vrátil po skončení zaměstnání v Praze, otevřel Cvokařské muzeum. 

Cvokaři v roce 1914 před veřtatem v č. p. 74, který je dnes součástí muzea

S myšlenkou založit Cvokařské muzeum jsem si začal pohrávat po roce 2004, kdy jsme koupili domek č. p. 118 přiléhající k naší chalupě č. p. 74, který si postavil strýc mé ženy Jiřiny, který dřív pracoval jako cvokař a poté v Kovostaru.

V naší dosavadní chalupě jsme sice měli dost místa, ale strýcův malý domek logicky navazoval na naši nemovitost, ke které patří ještě i pakovna, kde se dříve pakovaly (balily) hřebíky. Celý manželčin rod Kulovaných totiž ve Starém Rožmitále měl co do činění s cvokařským řemeslem.

V době, kdy jsme domek kupovali, jsem už měl pro veřejnost otevřený cvokařský veřtat, který zůstal zásluhou tety jako památka na jejího manžela Františka, který v něm dělával, zcela v původním stavu. V pokročilém věku se ovdovělá teta odstěhovala o několik domů dál ke své dceři a veřtat byl náhle volný.

Bohužel jsem si hned neuvědomil historickou hodnotu této cvokařské dílny, protože v té době jsem měl v Praze v zaměstnání zcela jiné starosti. Nechal jsem tedy začátkem 90. let ve veřtatu hospodařit malé děti, které si v ní zřídily bunkr. Až za deset let, kdy děti odrostly a bunkr už je nezajímal, jsem si řekl, že cvokařinu za pár let už nebude nikdo znát a že by bylo dobré ji právě tady, ve Starém Rožmitále, připomínat.

Strýc František kdysi ve veřtatu v č.p. 74

Veřtat jsem tedy vybílil, na zeď pověsil pár obrázků a vytištěný přehled, čím se kdo na Rožmitálsku živil ve 30. letech 20. století, který mi kdosi přinesl. Na dveře jsem přišpendlil fixem napsanou cedulku s nápisem „Cvokařský veřtat – vstup nutný a volný“. Časem jsem ještě výzdobu rozšířil o reprodukce starých pohlednic Starého Rožmitálu ze své sbírky. Když jsme byli s manželkou na chalupě, tak jsme dílnu ráno otevřeli a večer zase zavřeli. A tak tomu bylo až do roku 2011, kdy jsem veřtat rozšířil o muzeum.

Domek č. p. 118 z roku 1930, v němž mělo být budoucí Cvokařské muzeum, byl od devastující povodně v roce 2002 prázdný. Jak bývalo kdysi ve Starém Rožmitále zvykem stavět, v přízemí byly dvě místnosti, sklípek a chodba, do které byla jako na jediném místě v domku přivedena voda. Chodba sloužila i jako černá kuchyně. Suchý záchod byl naproti domku přes ulici.

Začal jsem shánět literaturu o cvokařském řemesle, hledal v archivech, ale zjistil jsem, že důvěryhodné prameny by se daly spočítat na pár prstech. V té době jsme vyklízeli důkladně půdu v našem původním stavení a našli hotový poklad: pozůstalost po otci mé ženy.  

Adolf Kulovaný si pečlivě zakládal nejen svoji osobní korespondenci, ale nevyhazoval ani doklady týkající se cvokařského družstva Kovostar založeného ve Starém Rožmitále v roce 1950, ani soukromé cvokařské firmy, ze které v tomto roce družstvo vzniklo. Navíc nám zachoval i řadu listin po svém otci Josefovi, který byl od přelomu 19. a 20. století nejen cvokařem, ale také cvokařským podnikatelem.

Největšího rozmachu řemesla se cvokaři dočkali během obou světových válek, kdy vyráběli šerky do vojenských bagančat

V roce 2006 jsem už v duchu spřádal velké plány o budoucím cvokařském muzeu, kterému věnujeme celý koupený domek. V první místnosti v přízemí bude panelová výstava o historii cvokařství na Rožmitálsku, v zadním pokoji zřídím světnici, která bude vybavena na způsob, jak asi vypadala cvokařova domácnost z přelomu 19. a 20. století. Při příchodu do muzea se ozve z reproduktoru sametový hlas mého spolužáka z univerzity herce Pavla Soukupa, který návštěvníka v muzeu přivítá. Z půdy zřídím studovnu literatury o cvokařském řemesle a badatelnu. Představy byly tedy docela velkolepé. Když jsem si spočítal náklady s přestavbou domečku a pak také provozní náklady muzea včetně mzdy někoho, kdo by muzeum spravoval, hledal jsem finanční pokrytí.

I zažádal u ministerstva vnitra o registraci občanského sdružení, které by muzeum spravovalo. Prozradím, že jsem opsal stanovy jednoho už existujícího soukromého muzea coby občanského sdružení na Moravě, které byly volně na internetu, upravil je a poslal žádost k registraci. Odpověď mě však zmrazila, neboť stanovy prý jasně neuváděly, zda sdružení bude výdělečným či nevýdělečným podnikem. Neměl jsem nejmenší chuť si dopisovat s ministerstvem, a tak jsem obrátil pozornost k fondům Evropské unie.

V té době se zrovna na radnici v Rožmitále pod Třemšínem konal seminář k financování projektů v rámci Regionálního operačního programu NUTS II Střední Čechy. Celé dopoledne jsem poslouchal přednášející, až se mi získání eventuální dotace zdálo tak složité, problematické a časově vzdálené, že jsem i tuto formu jak dostat nějaké finance vzdal. Nutno podotknout, že v těchto letech jsem měl tolik práce, že jsem se shánění peněz nemohl ani věnovat.

Když už konečně došlo k rekonstrukci, zřítila se z bačkor postavená štítová stěna

Nakonec jsme se s manželkou dohodli, že domeček tak jako tak musíme důkladně po povodni opravit, takže se do toho pustíme za vlastní peníze. Muzeum zřídíme jen v přední místnosti, do které se vchází přes chodbičku z ulice a samozřejmě k němu připojíme veřtat, jenž má samostatný vchod.

Muzeum sice bude skromnější, než byly původní plány, ale budeme v něm svými pány a nikdo nám nebude moci do koncepce, skladby exponátů či otevírací doby mluvit.

V roce 2008 jsme začali s rekonstrukcí. Mezitím jsem si udělal představu, co bude náplní muzea. Vzhledem k tomu, že od začátku bylo jasné, že vstup do muzea bude volný a že muzeum bude otevřeno od rána do večera bez jakéhokoli dozoru, věděl jsem, že historie cvokařství (k níž jsem přidal informace o Starém Rožmitále) bude jen na panelech. Doprostřed místnosti jsem však potřeboval artefakt, který na první pohled upoutá. Domluvil jsem se s jedním ševcem z Karlových Varů, že mi udělá repliku okované boty cvočky a šerkami a sklenář Volhejn z Březnice že vyrobí speciální vitrínu ze dřeva a skla, do které exponát nainstaluji.

Veřtat se měl rovněž dočkat úprav. Ještě dneska se usmívám, když si vzpomenu na zedníky, jak jsem je nutil, aby kopírovali veškeré nerovnosti na zdech, různé nepravidelné oblouky a výklenky. Vždyť to je nejméně 120 let stará místnost, a tenkrát se na nějakou nerovnost nehledělo. Dodatečně jsem se pak dozvěděl, že se v hospodě šuškalo, co to mám „umělce“, kteří ani neumějí udělat rovnou zeď.

S kamarády jsme jeli do rokycanského muzea okouknout, jak mají instalovaný měch do výhně, abychom se co nejvěrněji přiblížili dávné skutečnosti. Do výklenku jsem sehnal předměty denní potřeby cvokařské rodiny za první republiky, dárci mi věnovali cvokařský měch, krucifix, vzorník cvokařských výrobků, ale i malé drobnosti. Je docela dojemné, když i nyní mi lidé přinášejí železa, o kterých se domnívají, že mají souvislost s cvokařstvím či rodinné památky na dřívější generace.

Dva roky jsem studoval literaturu, pobýval v archivech, hledal na internetu a vyzpovídával pamětníky. Poté jsem napsal texty pro panely, dal dohromady svoje i cizí fotografie. V mém zaměstnání dala grafička Šárka Štěpánová panelům konečnou tvář.

Muzeum navštěvují náhodní turisté i předem ohlášené skupiny

Všechno spělo k tomu, že jsem Cvokařské muzeum 16. července 2011 u příležitosti oslav 120. výročí založení místního hasičského sboru, otevřel veřejnosti. Pět let existence muzea, do něhož je vstup volný a nutný, v němž návštěvníky nikdo nehlídá, a které od jara do podzimu ve slušnou hodinu ranní spolu se sousedem Vlastimilem Králem otevírám a za soumraku zavírám, prokázal, že skromnější verze projektu byla nakonec správná.

A na úplný konec tohoto seriálu ještě pár fotografií ze slavnostního otevření, kterého se zúčastnili zástupci městského úřadu, osadního výboru, hasičů, házenkářů a hlavně starorožmitálští obyvatelé.

Nechyběly ani lahve sektu, pekáče báče, suvenýry a především dobrá nálada.