Obecní lesy ve Starém Rožmitálu

(Seriál vycházel v Novinkách na tomto webu v lednu a únoru 2013)

V souvislosti s navracením bývalých arcibiskupských lesů kolem Rožmitálu církvi přinášíme jako zajímavost materiál o obecních lesích Starého Rožmitálu, když byl ještě samostatnou obcí.

V roce 1929 prováděla obec soupis obecního majetku, do kterého patřily tyto pozemky: přes 10 ha rolí (polí), z toho nejvíce na Planinách*) a Vlčí jámě*), necelých 12 ha luk, z toho nejvíce u Nového rybníka a u Zalán, přes 18 ha pastvin (nejvíce v Růždí**), u Nového rybníka a u Zalán) a přes 112 ha lesů, především na Planinách a u Zalán. Pro úplnost uveďme, že obci ještě patřily některé ulice, cesty a potok Vlčava protékající starorožmitálským katastrem.

Obecní lesy až do roku 1953, kdy byly předány do správy Státních lesů, výrazně přispívaly do obecního rozpočtu. Po dotaci od Zemského finančního ředitelství v Praze ze státních daní nejvíce plnil obecní pokladnu právě výnos z lesního hospodářství. V roce 1927 si dokonce starosta Alois Kulovaný poznamenal, že příjem z prodeje dřeva byl tak velký, že v některých letech postačoval k uhrazení obecních vydání.

Z března 1950 se zachoval zápis předsedy Místního národního výboru Františka Šourka, že veškerá těžba kmenového dříví byla zpracována a prodána ředitelství Československých státních lesů národní podnik v Rožmitále za 89 407 Kč. Výtěžek z prodeje přidala obec do rozpočtu a eventuální přebytek pak na konci roku odevzdala státu. Lesy tedy ještě patřily obci.

7. května 1953 však už rada Místního národního výboru projednávala záměr státu převést starorožmitálské obecní lesy do státního hospodářství. Rozhodla se ale s jednoznačným závěrem počkat, protože příjem do obecní pokladny z prodeje dřeva byl stále výrazný.

Téhož roku o vánocích na Štěpána však musel nový předseda MNV Bohumil Svatoň svolat naléhavou schůzi rady, na které byl přečten výměr Krajského národního výboru v Plzni č. IX/7-665.6-1953 o okamžitém převzetí obecních lesů ve zdejší obci do správy Státních lesů, pobočka Nepomuk. MNV vzalo výměr na vědomí. Tím skončila existence obecních lesů ve Starém Rožmitále.

*****

Starorožmitálské obecní lesy tedy měly rozlohu kolem 112 hektarů. Po dobu první republiky se o ně staral z hlediska lesního hospodářství polesný František Heger, obecním hajným byl od roku 1923 Antonín Kala, který v tomto roce vystřídal ve funkci svého otce. Ne nadarmo se domku na konci zástavby na aleji, který si Kala postavil v roce 1932, stále říká „u Hajnejch.“

Ve staveních se dříve topilo především dřívím, méně už uhlím. Dříví se kupovalo z obecního lesa a z panských (církevních) lesů. Dobrým topivem byly pařezy, které se však prodávaly jen v obecním lese, kdežto v lesích velkostatku je nechávali shnít, aby se tak lesní půda přihnojila. Kdo si pařezy ve veřejné dražbě koupil, musel si je sám „dobejvat“. Lidé říkali, chodíme „na parezí“. Chvojí se sekalo na stlaní pod dobytek a osekanými větvemi se topilo. V úrodných letech se chodilo na šišky.

Ve veřejné dražbě se prodávaly nejen pařezy, ale také palivové dříví, chvojí, špalkové a stavební dříví a z obecních luk seno a otava. Každým rokem obecní zastupitelstvo určovalo, kdo se může dražby zúčastnit. Například v roce 1932 se usneslo prodávat palivové dříví a chvojí pouze „místním občanům obce zdejší“ a k dražbě špalkového a stavebního dříví přizvat i „zájemníky“ z okolních obcí.

Místní občané si mohli přivydělat v obecním lese vyhrabáváním hrabanky, přičemž byli výslovně upozorňováni, že mohou hrabat pouze dřevěnými hráběmi a brát jen nesetlelou vrchní vrstvu. Za den práce jim obec vyplácela 10 Kč. Poté se hrabanka na hromadách prodávala ve veřejné dražbě.

Obec dávala občanům i jiná nařízení. Třeba v létě roku 1935 projednalo zastupitelstvo prodej trávy ke stelivu z obecního lesa s tím, že budou nadělány díly a ve veřejné dražbě se prodá každý jednotlivý díl s tou podmínkou, že díly se musí vyžinovat srpy. Kdo by byl přistižen s kosou, zaplatí pokutu 5 Kč a za jednu useknutou mučici***) též 5 Kč pokuty.

Veřejné dražby, při kterých v roli licitátora vystupoval starosta obce, se dávaly ve známost bubnováním

Nesmíme v souvislosti s obecním lesem zapomenout ještě na jednu záležitost. Každým rokem rozdělovala obec na podzim dříví chudým, v průměru jeden až dva metry palivového dříví na jednu žádost. Například v roce 1929 došlo na obecní úřad 23 žádostí o darování dříví (v drtivé většině od osamělých žen).

Jako služné dostávali každoročně palivové dřevo i starosta a obecní zaměstnanci. Starosta a polesný obdrželi v průměru 6 až 8 metrů, hajný 12 metrů a obecní strážník 6 kubíků. Starosta byl ale ze svého přídělu povinen vytápět i obecní kancelář.

Po druhé světové válce došlo v hospodaření obecního lesa vůči obyvatelům ke změnám. Například v roce 1946 přidělil MNV každé rodině ve Starém Rožmitále jeden metr palivového dříví. O čtyři roky později však už tohle neplatilo a každá rodina si mohla tentokrát koupit maximálně půl metru z celkových 60 kubíků palivového dřeva, které bylo vytěženo. Dělníci, kteří v lese pracovali, si mohli zakoupit po jednom metru. V roce 1951 už není palivové dříví automaticky nabízeno občanům, ale musí se nabídnout Státním lesům. Jednotliví občané však mohli za úplatu v obecním lese klestit.

*****

V roce 1992 vyšel v Rožmitálském zpravodaji článek od Ing. Ivana Hoyera s názvem Městské lesy po 44 letech, ve kterém rekapituloval stav městských lesů města Rožmitálu pod Třemšínem kdysi a nyní. Uvádí, že kolem roku 1930 mělo město Rožmitál 219 ha obecních lesů. My přidejme, že Starý Rožmitál měl 112 hektarů. Další porosty měly okolní obce. Po roce 1948 přešly lesy všech obcí pod správu Státních lesů, které časem měnily název a organizační strukturu, až nakonec v roce 1989 se o lesy na Rožmitálsku staraly Středočeské státní lesy v Benešově.

Začátkem roku 1992 byly městu (již s připojenými, dříve samostatnými obcemi) navráceny lesy v katastrech Rožmitálu, Starého Rožmitálu, Voltuše, Bezděkova, Pňovic a Nesvačil o celkové výměře zhruba 512 hektarů.

*****

Co to bylo kopání?

Kopáním se nazývalo vysazování malých sazenic stromků v lese, což byl pro hospodyně kromě jiných zemědělských prací vítaný přivýdělek (ostatně ještě je jím i dneska).

Má ještě odvozeninu dokopná, což je termín – i v dnešní době – mnohem známější. Dokopnou se nyní myslí zakončení fotbalové sezóny někde na vesnici, podobně jako je u nás dohodná u házenkářů. Dříve to ale bývala sláva zcela jiná.

Dokopná bývala slavnost k dokončení výsadby stromků a spolu s hasičskou parádou a výletem pořádaným Dělnickou tělovýchovnou jednotou (DTJ) patřívala v létě k nejpodstatnějším světským událostem ve Starém Rožmitále. Dokopnou organizovali lesní dělníci, ale zúčastnila se jí celá obec. Probíhala tak, že na vyhlédnutém místě v lese na pasece se sešli obyvatelé vesnice, přivezli s sebou pití, upletli věnce z chvojí jako symbol dokopné a zpívali za doprovodu kapely nebo jen hudebního nástroje. S věncem pak šli k hájovně, kde ho odevzdali. Takže tolik o kopání, mučici a dokopné.

*)  západně od Sobenského rybníka

**) jižně nad Ruslandem

***) Patrně se jedná o masožravou rosnatku okrouhlolistou, o které si v 50. letech ve svých poznámkách napsal kronikář Václav Matoušek, že „jí jsou na Rožmitálsku přisuzovány až nezaslouženě velké léčebné účinky, a úsilovným sbíráním skoro vymizela“. Již několik let se snažíme zjistit, které rostlině se na Rožmitálsku opravdu říkalo mučice, ale nikdo ze zatím oslovených pamětníků tento název, uvedený v zápise z obecního zastupitelstva z 24. července 1935, nezná. Název mučice se nevyskytuje ani v odborných knihách. Takže, kdo by z čtenářů našeho webu věděl, ať nám napíše.

Dodatek:

Na článek reagoval v roce 2017 vedoucí polesí Rožmitál Arcibiskupství pražského Ing. Josef Hrdina, jenž nám napsal, že s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou, by se za mučici mohla považovat sazenice stromku nebo-li kytka.

A koho se nám podařilo identifikovat na fotografii z kopání ve staroměstských lesích pořízené v 30. letech 20. století? 

Mezi stojícími s košíky plnými sazenic jsou zleva paní Valtová, Antonie Kalová, Blažková ze Zalán, hajný Antonín Kala organizující kopání, Eva Sobotková, Církouc (Leitermanová), Roušalová, Svatoňová, Pešicová, Záveská, Plasová a Marie Švemlerová, sedící Milena Jedličková-Sadílková a pak ještě zády obrácená Jindrová. Foto z archivu Jaroslavy Baštové.