Jak probíhaly květnové dny roku 1945 v Rožmitále

Prožijme je znovu spolu s houslovou virtuoskou Ervínou Brokešovou (1900 – 1987), jak je zaznamenala ve vzpomínkové knize Ty a já vydané v roce 1947. (Kniha vyšla znovu v roce 1972 v upraveném vydání pod názvem Žila jsem nadějí.)

Ervína Brokešová žila sama během války střídavě v Praze a v Rožmitále ve vilce v Klikově ulici. V květnu 1945 se do Rožmitálu vrátil i její milovaný manžel, spisovatel Karel Josef Beneš (1896 – 1969), jenž byl za činnost v domácím odboji od roku 1941vězněn nacisty v koncentračních táborech.

(Seriál jsme zveřejňovali na šest pokračování v Novinkách v květnu 2015)

Všude je neklid a vření. Co teď přijde? Kde to začne? Poteče krev? Podzemí se otevírá. Spojenecké zprávy jsou poslouchány veřejně, při otevřených oknech, nikdo se již nebojí trestů. Hitlerjugend, která napadala noži i lidi klidné pracující na polích, ve zmatku balí a opouští penzión, v němž byla ubytována. Nacisté cítí, že je s nimi konec. Zběsile prchají, nacistické odznaky tak zpupně vystavované na odiv nalézáme pohozené na cestách a silnicích. Ve dne i v noci jsou vypravovány odtud zvláštní vlaky. Prchají — kam? Bojí se, nevědí, co se s nimi stane, chtějí se jen vyhnout proudům Rudé armády a spekulují, nebude-li bezpečnější padnout do rukou Američanům. Je konec jejich nadvlády, řítí se na ně hora jejich vlastních ukrutností. Kéž by je zadusila!

Nad Berlínem vlaje prapor vítězného Sovětského svazu. Hitler je mrtev a v jeho bezduchém stádu řádí panika. Spojenci dosahují vítězství za vítězstvím, celá Evropa je v pohybu. A v tomto krvavým pluhem přeorávaném světě dvě zrnka písku — ty a já.

Sousedé kopají jámy na zbytky zásob, kdyby se fronta převalila přes nás. Já nedělám nic takového. Pracuji na zahrádce a myslím na tebe. Ať se blíží třeba peklo — tohoto pekla se nebojím. Víra v tvůj návrat mi dává sílu i klid.

Praha je prohlášena za nemocniční město. Události se valí, už jejich sled ani nemohu zachytit. Každou hodinu se mění obraz situace. Je to divoký kaleidoskop vítězství, tak dlouho očekávaný.

Praha volá o pomoc! V Praze se bojuje! Všichni trneme strachem, Češi se zmocnili rozhlasu. Pomoc! Pomoc! Pomoc sovětských i anglických letadel! Německé armády útočí na Prahu! Stavte barikády! Vydržte, pomoc se blíží! Pošlete zbraně! Všichni bojeschopní na svá místa!

Bojují muži, bojuji ženy, děti.

To trvá dnem i noci. Neodcházím od rádia. Jak bych chtěla být s nimi!

5. května je osvobozena Plzeň. Plzeň jásá! Jejich vysílačka hlásí:
„Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří!" Je slyšet hřmění děl a detonací. Večery jsou prozařovány záblesky a ohni. A hřměni děl je nádhernější než hudba!

Téhož dne šiji československý prapor z kousku schovávané rudé látky a starého prostěradla. Nic jiného jsem neměla po ruce. A pak zavlají první prapory. Vyběhnu na terasu, pak z domu — na radnici, na zámku a nevím kde všude rozjásaně poletují ve větru symboly naší svobody. Třesu se po celém těle, slzy radosti se vsakují do československé vlajky, kterou držím v chvějících se rukou.

Ať žije Československá republika!

A ty, můj drahý, buď zdráv!

Revoluční národní výbory se ujímají svých funkcí. Vše probíhá hladce a radostně. Ale v Praze se bojuje dál. A k nám se blíží hřmění děl. Hloubkoví letci čistí kraj. Je jich všude plno. Pohyb po silnicích je nebezpečný. Hloubkaři pronásledují každé vozidlo. Z terasy se dívám, jak jeden z nich virtuózně krouží a zasahuje neviditelný mi cíl.

Mé vlastní pocity jsou nečekané. Tolik let jsem toužila, aby přišel tento den, tolik nadějí jsem do něho kladla. Představovala jsem si, že se snad zblázním radostí. Ach, sama nevím, co jsem si představovala, že udělám. Ale nic z toho se nestalo. Mé nitro je vypáleno, není už schopno takové divoké radosti, cítí jen nesmírnou úlevu. A pak — pro mne ještě válka neskončila.

Prapory jsme vyvěšovali trochu předčasně. Prchající SS ustupují z Prahy a blíží se k nám. 7. května místní rozhlas vysílá výstrahy.

Obyvatelstvo se má odebrat do lesů nebo do krytů. Sklepů, které by chránily alespoň trochu od nebezpečí, je zde málo. Domky většinou ani nemají podsklepení. Tak zbývá jen les. Z terasy pozoruji stavění barikád. Na silnici se vrší klády, kameny, dřevo, jichž je tu všude dost. Přímo proti mému pohledu je takzvaný „Pražský vrch". V jeho podkopaném hřbetu mohou být pro nás nachystána všelijaká válečná překvapení. Odtamtud chodilo do Rožmitálu vždy hodně SS na tancovačky. Nikdy jsem se nedověděla, co se tam vlastně děje, ale můj rozhlasový aparát zachycoval Morseovy značky. Patrně tam byly silné vysílací stanice a telefonní ústředna pro letecké poplachy. Odtamtud, nejsou-li ovšem již dnes všichni SS pryč, mohou mít celý Rožmitál na mušce a zdecimovat nás. To by barikády na silnicích nebyly nic platny. Ale kdož ví, co se tam nahoře děje. Je slyšet ojedinělé výstřely z pušek a kulometů i exploze ručních granátů. Nevypadá to zrovna pěkně.

Kolik zbraní může mít Rožmitál?
Několik poschovávaných loveckých pušek, několik automatů, nějakou tu pancéřovou pěst, revolvery a dost. Těžko by se tím dal uhájit, i kdyby z kopců na nás nezamířili! Neujde mi, že někteří občané, ale je jich málo, to musím přiznat, stahují státní vlajky. Já však patřím k těm, kteří ji nechají vyvěšenou, ať se děje, co se děje.

U mého domu se shlukují lidé. Nevědí: mají jít do lesa, nebo ne?
Zavedu je k sobě do bytu, dům je obložen dětskými kočárky. Je nutné uklidnit rozčilené ženy, a když to nejde slovy, tedy léky. Radím lidem, aby zůstali u mne, les bych nedoporučovala. Prchající SS jsou roztroušeni po celém okresu a nechat se v poslední chvíli zákeřně odpravit někde u stromu, to by bylo šílenství. Před menším nebezpečím nás ochrání sklep, před velkým útokem by nás stejně nezachránilo nic. Ale to, myslím, prozatím nehrozí. Zůstávají tedy u mne. Pomalu přestává pláč a po chvíli je nalézám ve společném družném rozhovoru a už nemyslí na to, co se děje venku. Tu a tam vycházím z domu, abych zjistila situaci a včas je mohla ukrýt ve sklepě, kdyby bylo třeba.

Ale venku jen štěkají kulomety, občasné rány z pušek se mísí s hukotem vzdálených aut a motorek.

Pak je rázem ticho. Městský rozhlas hlásí: Vítejte Američany!

S pocitem úlevy všichni opouštíme dům a jdeme na náměstí.
Konečně přijíždějí. Jsme trochu zklamáni, všichni jsme očekávali rudoarmejce, ale snažíme se své zklamání utajit. Američané, klidní a hezcí hoši, projíždějí Rožmitálem, lidé jim dávají jídlo a oni jsou na rozpacích, co s tím mají dělat. Z radničního balkónu někdo řeční, pak zazní hymny. S tou americkou je na venkově potíž.

Vracím se domů, vyjímám z tajné skrýše klíče od Bláhova domu.
Vstupuji dovnitř za pozornosti hloučku lidí a sekyrou vyrážím dřevěné bednění z okna. Do symbolické tmy jejich uzavřeného domu vniká slunce a čerstvý vzduch. Sousedé se ujímají úklidu. Jejich dům je připraven.

Pak je den klidu, přerušený jen vítáním celé rodiny Bláhových, ale obratem ruky je celé město vzhůru. Přijíždějí rudoarmejci! Narychlo se staví slavobrána s ruskými nápisy a děvčata v krojích se řadí do špalíru. Náměstí je nabito, ale ani teď to nedopadne tak, jak jsme očekávali, neboť přijíždějí jen slabé průzkumné jednotky. Nicméně i ty jsou s nadšením vítány.

V noci mne probudí hukot tanků a aut, rány z pušek, jenže ve tmě není nic vidět. Teprve svítání rozevře úžasný pohled na Rudou armádu valící se ze všech stran jedním jediným mocným proudem, cesta necesta, přes pole, louky a příkopy. Před sedmou hodinou přeskakují mi přes plot po zuby ozbrojení rudoarmejci, rázem jich mám plný dům, jeden přes druhého na mne mluví, jsem jako u vyjevení, nevím, co mi o překot říkají, ale oni bez ptaní vnikají do všech místností se samopaly v rukou — teď již chápu! Hledají poschovávané SS! Dávám se do srdečného smíchu, už si rozumíme. Nedá mi mnoho práce je přesvědčit, že u mne se žádný SS neschovává.

Zabírají můj byt pro dva majory a osm jejich mužů. Nevím sice, kde budou spát oni a kde já s Aničkou, nu však si už nějak poradíme. Byt v okamžiku změnil svůj vzhled. Do domu jsou snášena zavazadla, celé hory zavazadel. Kufry, bedny, batohy, rance, přikrývky, nádobí, zbraně, gramofon. Všechny místnosti jsou plny vojenského smíchu a zpěvu, gramofon hraje, rádio též, ve vedlejším pokoji harmonika, v hale jich několik sedí v kruhu na balících a krásnými hlasy zpívají. Dohromady je z toho příšerná kakofonie, ale jim to nevadí, každý z nich asi slyší jen to, čím se zabývá sám.

Mezi tím se pletu já, psík Riki má v tlamě kus salámu, pro něho příliš velký, všude halas, zvonivý smích, humor a neudržitelný živelný temperament, to všechno je jako jiný svět. My se po letech útisku a falše teprve musíme učit upřímně se radovat. Vbrzku si mezi nimi volím svého oblíbence. Je jím majorův sluha Makarov, od mládí vojenské dítě, dnes už prošedivělý, zkušený a všemi mastmi mazaný chlapík. Prodělal s majorem Stalingrad, projel a prošel snad polovinu Sovětského svazu. Jaksi přirozeně se stal mým ochráncem a rádcem v tom všem zmatku. Člověk, který se dovedl bavit vším možným na světě.

Tančil kozáčka, jako by měl v těle rtuť místo krve, z šíleného tempa tance ho nevyrušil ani obrovský pekáč s gulášem, jenž se mu připletl do cesty a zvrhl se na koberec. Po chvíli se dovedl válet a kulit v trávě jako malé děcko, dovedl mi nepozorovaně sebrat všecky špičky na cigarety a pak mi je s nejnevinnějším výrazem najednou vrátit i s přiloženým balíčkem sovětských cigaret, a to všechno jen aby se bavil a aby mi ukázal, že by mi dovedl sebrat nos mezi očima, kdyby chtěl.

Přicházejí oba majoři. Jeden z nich je patrně churav a jde ihned nahoru do pokoje, asi chce spát. Druhý z nich je naopak velmi čilý. Uniformu má jako všichni ostatní zaprášenou po nepřetržitém pochodu, je na něm vidět, že to nebyla hračka dostat se od Stalingradu do Rožmitálu. Ale jemu to nikterak nevadí. Prochází celým bytem, chce všechno vidět, vytahuje knihy z knihoven, prohlíží je a zase dává na místo, dlouho se probírá spisy Tolstého a má radost z jejich krásného vydání. A pak chce vědět, co jsem, kdo jsem, jsem-li svobodná či vdaná, kde mám muže, proč jsem na venkově, proč nejsem v Praze, když jsem umělkyně, jak jsem stará, co dělám po celé dny, přeje si, abych mu něco zahrála, ale to nemohu a pouštím mu alespoň své gramofonové desky, což pak musím ještě často opakovat, když si zve kamarády.

Zpočátku mu nerozumím, ale brzy si zvykáme mluvit pomalu a jakousi dorozumívací hatmatilkou. Prohlížím si celou řadu vyznamenání, jež zdobí jeho uniformu. A vyprávím o tobě a o hrozných útrapách našeho národa. On hovoří o své zemi s takovým vroucím nadšením, hrdostí a obdivem, že si myslím, že bychom se od nich měli učit té hrdosti, i když jsme proti nim tak malým a teď zchudlým národem. Pak se ptám na jeho
hodnost, je majorem tankistů v Malinovského armádě.

Večer se v domě oslavuje. Všechny druhy hudby, vodka, jídla celé spousty. Je to první den odpočinku v zemi, kde nejsou jen trosky domů a vypálené čtvrti. Já, jediná žena, sedím s nimi u stolu do pozdního rána.

Následující den je divoký. Venku se rabuje. Kolem táhnou odzbrojené svazy SS a zbytky bývalé armády. V městě byly zachyceny transporty gestapa z Jihlavy a jejich všecky zásoby, a není to málo vozů, jsou postoupeny obyvatelstvu. Lidé, jindy tak mírní, mění se v divochy, snášejí domů balíky šatstva, potravin a bůhvíčeho, i v blátě se brodí, když jim kořist do něho spadne, a lidé z okolí přijíždějí i s vozy, aby si na nich odvezli, co urvali.

Major se s pohrdáním na to dívá. A já se stydím.
Z lesa se nepřetržitě ozývají rány z pušek a kulometů. Krátkou cestou tam odpravují uprchlé SS.

Po několika dnech přichází rozkaz velitele: opustit Rožmitál.
Balíky a zavazadla jsou nakládány na vojenská auta. Ve dvou hodinách je vše připraveno k odjezdu. Loučím se s oběma majory a s každým z mužstva. Před domem stojí nákladní auto a na něm celý sud piva. Můj ochránce Makarov z něho násoskou čerpá nápoj a všichni lidé, kteří stojí kolem, i my, si musí navzájem připíjet na shledanou v Moskvě. Za chvíli je sud prázdný, pivo dopito a s veselým máváním, zpěvem a voláním hrdinové od Stalingradu odjíždějí.

Najednou je všude ticho. Jen z lesů je ještě slyšet výstřely.

Na mne padá únava. Vpád bujarých lidí, jimž stačily dvě hodiny spánku, aby byli čilí jako rybičky, všechen ten fantastický ruch a šum, to spotřebovalo poslední kapky mých sil. Přesto se dávám do úklidu, mytí a utírání, aby opět bylo vše jako dříve.

V květnových dnech nejdříve přijela do Rožmitálu hlídka americké armády a po nich průzkumný oddíl Rudé armády

Část sovětských vojsk zůstala ještě několik týdnů v rožmitálských lesích, dokud se situace neuklidnila. Foto: archiv Podbrdského muzea