Griespek - po Lvech pán na Rožmitále

V ucelené formě je zde publikován seriál k výročí bitvy na Bílé hoře, který jsme zveřejňovali v listopadu 2020. Bitva trvala necelé dvě hodiny, ale změnila život v Čechách, a tedy i na Rožmitálsku, na tři století. Odehrála se 8. listopadu před 400 lety na Bílé hoře a v roce 2020 rezonovala ve sdělovacích prostředcích po celý měsíc.

V našem seriálu jsme sledovali vzestup a pád rodu Griespeků, který sice není tak proslavený jako Lvové z Rožmitálu, ale v žádném případě nelze o něm tvrdit, že by nezanechal v historii rožmitálského panství výraznou stopu. Vždyť právě mohutný tzv. Gryspekův palác a věž s vchodem do nádvoří zámku je z jeho období, stejně jako rybníky a dříve i hamry a hutě v okolí.

Florián Griespek, který koupil předlužený Rožmitál od Adama, syna Zdeňka Lva z Rožmitálu, byl sice katolík, ale už jeho synové tíhli k reformaci a vnuci se pak stali protestanty se vším všudy a aktivně se podíleli na povstání českých stavů proti Habsburkům. A to vyvrcholilo právě v roce 1620 bitvou před pražskými branami na Bílé hoře. Za svoji rebelii byli potrestáni ztrátou veškerého majetku, tedy i Rožmitálu. Rožmitálští poddaní, protestanti jako jejich páni, byli mnichy násilně nuceni ke katolické víře a mnozí z nich raději utekli do lesů či emigrovali.

Katolický triumf dovršil v roce 1623 rakouský císař a český král Ferdinand II., který zkonfiskované rožmitálské panství daroval pražskému arcibiskupství. My ale materiál uvedeme rokem 1530, kdy přišel Florian Griespek jako jednadvacetiletý mladík z Tyrolska do Čech.

Rožmitál. Nástěnná malba na zámku v Blatné z dob Lvů z Rožmitálu

Roku 1526 padl český král Ludvík II. Jagellonský v bitvě proti Turkům u Moháče, aniž by zanechal dědice. I došlo k naplnění smlouvy mezi Jagellonci a Habsburky, v níž byly země Koruny české dynasticky s Habsburky svázány.

Českým králem se stal rakouský arcivévoda Ferdinand, mladší bratr císaře Karla V., který měl za manželku jedinou Ludvíkovu sestru Annu. Navíc vdovou po Ludvíku II. byla Marie, sestra Ferdinanda. Takže obě rodiny byly spojeny dokonce dvojitým příbuzenským svazkem.

S Ferdinandem Habsburským se dostal k moci rod, který s horlivou podporou katolické církve počal prosazovat absolutní panovnickou moc na rozdíl od protestantských českých stavů, šlechty a měšťanstva, které se jako doposud s králem o moc dělily. Nový panovník omezoval náboženskou svobodu a urputně se snažil z drtivé většiny Čechů vymýtit vzpomínku na Husa a vrátit je do lůna katolicismu.

Když chtěl Ferdinand obstát, musel se obklopit spolehlivými lidmi, aby získal nad stavy převahu. Důležité funkce ve vedení království obsazoval cizinci mluvícími především německy.

Tak se dostal do Čech i Florián Gryspek, budoucí majitel rožmitálského panství. Florián (1509 – 1588) pocházel ze starého bavorsko-rakouského rodu a svou kariéru začal jako sluha na císařském dvoře Karla V. v Innsbrucku.

Císař Karel V. nabídl v roce 1530 svému bratru Ferdinandovi, novému českému králi, jednadvacetiletého rytíře Floriána do služeb v Praze. Ctižádostivý Griespek s nabídkou samozřejmě souhlasil, neboť věděl, že v Čechách je naděje na vyšší příjem než v Tyrolsku. Král, jemuž chyběly finance, totiž odměňoval své úředníky konfiskovanými pozemky, které jim buď pod cenou prodával nebo přímo daroval. To přitahovalo do nábožensky zmítaných Čech mnohé cizince.

Ferdinand I. Habsburský (1503-1564) - císař Svaté říše římské, český, uherský a chorvatský král, infant španělský a rakouský arcivévoda

Mladý Florián Griespek převzal úkoly, které mu byly králem dány se ctižádostí a pracovní horlivostí. Pečlivě a promyšleně využíval všechny prostředky k dosažení králových záměrů. Postupem doby začal mezi ostatními vynikat a získal si panovníkovu pozornost. Král jej začal upřednostňovat před ostatními úředníky a tak se Griespekovi otevřela cesta k vysokému postavení, uznání a bohatství.

Mezi panovníkem a mladým Griespekem vznikl osobní vztah založený na vzájemné spolehlivosti a respektu. Projevilo se, že Florián měl za sebou „habsburskou“ výchovu z Innsbrucku. A s králem ho navíc spojoval i věk (král byl jen o šest let starší), katolické vyznání, podobné zájmy a humanistické vzdělání.

Griespek byl jazykově nadaný a brzy se naučil česky, což mu otvíralo dveře do dalších vysokých funkcí. Zanedlouho se stal sekretářem Královské České komory, která soustřeďovala značnou část státního majetku, a osobním radou krále.

Ve vysokých funkcích u dvora dělal pro panovníka, co mu na očích viděl a každým rokem si dokázal navyšovat finanční ohodnocení.

Staral se o královské majetky, dohlížel na zápisy do zemských desek, pracoval v komisích při těžbě stříbra a ražbě mincí, jako válečný dvorní rada sháněl peníze na předpokládané tažení proti Turkům, jako podkomoří spravoval královská věnná města, hájil v Praze zájmy největšího peněžního domu Fuggerů, zprostředkovával politická a finanční jednání atd. atd.

Griespekův záběr byl tedy velmi široký a naskytnuté příležitosti v práci pro panovníka dokázal využít i pro sebe při budování svého impéria v Čechách.

Zemské desky - předchůdce dnešního katastru nemovitostí a sbírky zákonů

Čím více se důvěra krále Ferdinanda v Griespeka upevňovala, tím více rostl také počet jeho protivníků. Florián ale nebyl v žádném případě ochoten nechat se semlít sváry mezi protestanty a katolíky.

České stavy Griespeka nenáviděly a v roce 1547, kdy povstaly proti králi, ho označily za „plenitele statků a lidsky nespravedlivého, který přišel do Čech s prázdnou kapsou a během krátké doby lidu sebral tisíce statků a přitom jednal nespravedlivě“.

Když král v onom roce bojoval za hranicemi ve šmalkaldské válce, uvrhly ho na tři dny do vězení v Bílé věži na Hradě. Katolíci však protestanty porazili a Griespek ze střetu vyšel nejen vítězně, ale dokonce ve své pozici u dvora hodně posilněn.

I následující habsburští králové, Maxmilián II. a Rudolf II., se nechtěli služeb spolehlivého a diplomatickými schopnostmi obdařeného Griespeka vzdát. Po boku tří Habsburků na českém trůně stál šedesát let.

Přestože byl katolík, nebránil se jiným myšlenkám a chápal, že v tak nábožensky rozervané zemi, jakou byly Čechy, nutně musí dojít ke kompromisu, nechce-li se dospět k otevřené válce.  O tom přesvědčoval i krále Ferdinanda a poté jeho syna Maxmiliána II., aby udělali ústupky utrakvistům přijímajícím pod obojí způsobou.

V Čechách ale nebyli jen potomci husitské tradice. Obyvatelstvo bylo ovlivněno luterány., kalvinisty, českými bratry. V žádné jiné zemi habsburské říše neexistovalo tolik různých vyznání jako v Čechách.

Ferdinandovi potomci, Maxmilián II. a Rudolf II., tolerovali náboženskou svobodu a Griespek, jelikož vždy jednal ve shodě se svými panovníky, vychovával ve snášenlivosti k různým náboženským směrům i své děti. Byl mecenášem literátů, podporoval vydávání knih, sbíral díla antických autorů, zajímavé předměty a kuriozity.

Za utrpěné příkoří si mohl Griespek dát do erbu siluetu Bílé věže

Král Floriánu Griespekovi ochotně připisoval za věrné služby konfiskáty, snižoval kupní ceny, dokonce mu na nákupy nemovitostí přispíval. Vždyť Griespekovi vděčil za mnoho.

A tak v roce 1538 kupuje Griespek za dobrou cenu dům hned vedle Hradu, na nějž mu král ještě přidává peníze a přestavuje jej na reprezentativní budovu (dnes Arcibiskupský palác). Za 23 let jej však král žádá, aby mu rezidenci prodal, jelikož v ní chtěl vybudovat sídlo pro arcibiskupa, který se měl po 140 letech vrátit do Prahy. Blízkost arcibiskupského paláce, který hned poté král církvi daroval a královského paláce, měla na věky symbolizovat sepětí habsburské královské moci s katolickou církví. Griespek samozřejmě svému panovníkovi vyhověl a v Praze si koupil jiný dům pod Petřínem.

V roce 1539 (to mu bylo třicet) si na králi vyprošuje zkonfiskovanou gotickou pevnost Kaceřov, na jejímž místě za pár let vystaví luxusní zámek ve stylu italské renesance, který se stane sídlem jeho budoucí rodiny. Majetek tvoří rozsáhlé panství i s městečkem Kralovice.

Roku 1549 získává zkonfiskované panství Nečtiny, jež mu král věnoval spolu se šesti tisíci tolary za pomluvy a utrpěné ponížení během stavovského povstání roku 1547 a za třídenní věznění v Bílé věži na hradě.

O tři roky později se zmocňuje tvrze Nelahozeves s několika vesnicemi, kde vybuduje velkorysé šlechtické sídlo. Dědictvím po své švagrové se stává pánem na Kočově u Tachova a tu a tam výhodně skupuje další nemovitosti.

Jako největší věřitel postupně od roku 1540 přebírá stále více zadlužené panství Rožmitál. O deset let později vyplácí ostatní věřitele a stává se jeho jediným majitelem i s Mirošovem a Strýčkovy navrch.

Ve směru hodinových ručiček: Rožmitál, Kralovice, Mirošov, Nečtiny, Kaceřov a Nelahozeves. Grafika: Spolek Gryspek

Přestože byl Zdeněk Lev z Rožmitálu nejvyšším sudím Království českého a nejvyšším purkrabím, zadlužil se tak, že jeho tři synové nebyli schopni majetek udržet. Florián Griespek dopředu odhadl naprostý úpadek Lva z Rožmitálu a plánoval, že časem převezme celé jeho významné panství. To se také v roce 1550 stalo.

K zámku Rožmitál tehdy patřil dvůr a městečko Rožmitál, 21 vesnic, 11 mlýnů, 12 komínů, lesy, pole, rybníky a doly. O pět let později si Florián přivlastnil ještě odlehlý Mirošov a hospodářství Strýčkovy. Tím mu podléhalo „222 poddaných, jeden kněz, čtyři židé, jeden mistr ovčák a tři ovčáci.“

Jaké důvody vedly bystrého Griespeka k vlastnictví Rožmitálu?

Zemědělské výnosy to určitě v tomhle drsném kraji nebyly. Ty mu zajišťovala jiná panství v nížinách. Obdělávané plochy sice činily, v dnešních mírách, na 15 tisíc hektarů, ale půda byla písčitá a kamenitá.

Kolem hradu, který z jednoduché gotické tvrze přestavěl na mohutný renesanční zámek, však byly hluboké lesy s nevyčerpatelným množstvím dřeva a všude plno zvěře. Jílovité podloží bylo vhodné pro zakládání rybníků, do nichž nasazoval i ryby ze Sibiře, které měly zabránit šíření řas a vodních rostlin.

Pro nového majitele bylo také důležité nerostné bohatství. V roce 1555 začal Florián těžit železnou rudu, stříbro, zlato, budovat hutě a sklárny s varnami potaše. Provozování dolů ve vlastní režii však tehdy nebylo žádnou samozřejmostí, protože právo průzkumu a dolování měl jenom král. Griespekovi ale bylo dovoleno vše.

Jako jeden z prvních si nechal v roce 1555 zhotovit mapu rožmitálského panství s lesy, holinami, osázenými lesními plochami, rybníky, polnostmi a odhady výnosů. A hlavně s hranicemi, o něž vedl se sousedy četné spory.

Intenzivní hutní hospodářství dopomohlo Rožmitálu k dosažení značného významu a dobré pověsti v celém království. Městečko dostalo nová privilegia (jarmark, týdenní trhy, vlastní magistrát, trestní právo, pečeť) a zažilo rychlý rozkvět.

Rožmitálský zámek s rybníkem Kuchyňka na kresbě Karla Liebschera z roku 1890

Majetek tedy Florián Griespek měl, moc také, uznání – alespoň od nejvyššího – rovněž, teď už jen zbývalo mít pořádně velkou rodinu, aby všechny získané výsady pokračovaly v dalších pokoleních. Chtěl mnoho dětí.

Ve třiceti letech se začal poohlížet po nevěstě. Našel ji v Tyrolích a když se v roce 1539 ženil, bylo jeho nastávající 14 let. Manželka Rozina hned v dalším roce porodila první dítě a pak šel porod zhruba každý čtrnáctý měsíc, až bylo na světě 24 Floriánových potomků, deset dcer a čtrnáct synů, kteří všichni dostali česká jména. Při posledním porodu, kdy jí bylo 48 a Floriánovi 64 let, zemřela.

Všechny syny nechal Florián vystudovat na universitách v západní Evropě. Na nich se seznamovali s novým náboženskými směry a tak po návratu do Čech už nevyznávali vlažný katolicismus svého otce, ale stali se z nich přesvědčení protestanti.

Dost tolerantní politika Habsburků na českém trůně se na začátku 17. století hodně změnila. Král a císař Rudolf II. sice ještě vydal v roce 1609 tzv. majestát, který zajišťoval v Čechách náboženskou svobodu, ale jeho nástupce, mladší bratr Matyáš, už jej nectil. Nastalo údobí kdo s koho.

Pod prapory křesťanského katolicismu a křesťanského protestantismu začali mocní bránit svůj majetek a pošilhávat po majetcích ostatních. Matyášův následovník, nesmiřitelný katolík Ferdinand II., už pak s jakoukoliv tolerancí rychle skoncoval.

Floriána Griespeka, jenž zemřel i přes své sympatie k protestantům jako zbožný katolík roku 1588 ve věku 79 let, přežilo sedm synů a čtyři dcery. Podle zásady nedělitelnosti přešel celý ohromný majetek na nejstaršího syna, přičemž každému synovi byla otcem přidělena už před smrtí část majetku, kterou ovšem nesměl ani prodat ani zadlužit.

Nikomu z jeho dětí a vnuků však nebyl přán podobný vzestup a úspěch jako otci, nikdo se nedožil tak vysokého věku jako on. Jejich kariéry ve službách králů zůstaly bezvýznamné, jejich ekonomické schopnosti byly průměrné.

Potomci Floriána Griespeka žili krátce, měli málo dětí a po zapojení do protestantské revolty dožili v bídě a ve čtvrté generaci vymřeli.

Florián Griespek a jeho manželka Rozina

Nejstarší syn zakladatele české větve rodu Griespeků Václav dostal ještě za života otce panství Nečtiny a Kočov, bratři se pak podle vůle Floriána podělili o Kaceřov, kde hospodařil Karel, o město Kralovice, v němž byl pánem Jaroslav Bedřich a o Nelahozeves, na němž se usídlil Blažej. Vratislav v době rozdělování majetku zemřel. A kdo se usídlil na zámku v Rožmitále?

Rožmitálské panství bylo určeno Janu Jiřímu, ale ještě před tím otec od něj oddělil Mirošov se statkem Strejčkovy, který připadl sedmému synu - Ferdinandovi. Jan Jiří nebyl na rozdíl od svých bratrů otcem vyslán na studia, neboť projevoval zájem především o hospodaření a to se mu mělo na Rožmitále hodit.

Za manželku si vzal Alžbětu Bechyně z Lažan, která patřila ke staré české protestantské šlechtě. V roce 1599 však ještě jako mladý zemřel a zanechal po sobě dva nezletilé syny – sedmiletého Floriána a pětiletého Jana Jaroslava.

Rodinná rada rozhodla, že mladší Jan Jaroslav zůstane u své matky v Rožmitále a starší Florián bude dán na vychování k strýci Ferdinandovi do Mirošova. Ferdinand dohlížel na synovcovo vzdělání a v osmnácti letech jej poslal studovat na kališnickou univerzitu v Herbornu, na níž se v té době vzdělával i Jan Amos Komenský.

Když se po dvou letech ze studií vrátil, tak už byl plnoletý a mohl tak v roce 1612 po svém otci převzít majetková práva k rožmitálskému panství. Mladšího bratra si za podpory svých strýců vzal do opatrovnictví. Na zámek si brzy přivedl manželku Johannu Malovcovnu z Malovic, s jejímž bratrem studoval na nassavské univerzitě.

Po smrti synů strýce Karla zdědili oba rožmitálští bratři polovinu kaceřovského panství a po smrti strýce Blažeje celé panství na Nelahozevsi. Ale jen na dva roky. Při vyřizování účtů po bitvě na Bílé hoře o všechno přišli. O Kaceřov, Nelahozeves i Rožmitál.

Zakladatel rodu Florián si nechal k významným rodinným událostem razit pamětní medaile se svou podobiznou. Vpravo pravděpodobný portrét jeho syna Jana Jiřího, který dostal Rožmitál

Bratři Florián a Jan Jaroslav z Rožmitálu sice byli, tak jako všechna vnoučata zakladatele české větve rodu Griespeků, vychováni v protestantské víře, ale do politiky se zapletli až v roce 1618 po květnové defenestraci na Pražském hradě, jež zahájila stavovské povstání. Tehdy se připojili k české šlechtě, která bránila Rudolfův majestát zaručující svobodu vyznání proti katolickým Habsburkům.

Florián českým stavům napsal, že „chce své vlasti věrně sloužit jako její opravdový syn.“ A hned to dokázal při obléhání Plzně od září do listopadu 1618. Jako major kavalérie slíbil generálu Petru Arnoštovi Mansfeldovi, jenž velel protestantskému vojsku, pomoc. Ovšem v té době současně napadl a dobyl španělský generál Baltazar de Marradas rožmitálský zámek. Florián s bratrem Janem Jaroslavem s pomocí Mansfeldových vojáků však útočníky zajali a celou cizáckou posádku odvedli do Plzně*).

Václav, bratranec pánů na Rožmitálu, rovněž podpořil české stavy při dobývání Plzně. Mansfeldovi poslal čtyři jezdce, osmdesát vyzbrojených pěšáků, dvě děla a munici ze svého rozsáhlého zbrojního skladu na Kaceřově.

Po dobytí města v něm hodně děl zůstalo a oba griespekovské kanony byly dobře podle rodového erbu identifikovatelné. Dodatečně přimalovaná červená a bílá barva českých stavů navíc potvrzovala připojení Griespeků k protihabsburskému odboji. Když pak císař Ferdinand po Bílé hoře účtoval s odbojníky, zanechaná děla v Plzni Griespekům hodně přitížila.

Dobytí katolické Plzně českým protestantským vojskem bylo první velkou bitvou třicetileté války. Krom toho však docházelo až do listopadu 1620 k menším potyčkám, především v jižních a západních Čechách, například u Mladého Smolivce.

*) Epizodu literárně zpracoval v roce 1912 Rudolf Richard. Hofmeister v povídce Marradas v Rožmitále. Nesprávně ji však vročil až do roku 1621, tedy po bitvě na Bílé hoře, když už byl odpor českých stavů zlomen. Při dataci patrně vycházel z údajů v monografii Rožmitál od Františka A. Slavíka vydané roku 1890.

Obléhání Plzně roku 1618 na mědirytině

Po bitvě na Bílé hoře vítězní katolíci tvrdě s jinověrci zúčtovali. Griespekové přišli o všechno – Kaceřov, Kralovice, Nečtiny, Nelahozeves i Rožmitál.

Rožmitálský Jan Jaroslav a jeho bratranec Bohuslav z Nečtin se sice už pátý den po prohrané bitvě na Bílé hoře připojili k těm, kteří uznali svoji vinu a podepsali prohlášení, v němž litují své vzpoury „proti řádně korunovanému a pomazanému lennímu pánovi a králi Ferdinandu II.“ a přísahali mu věrnost a poslušnost. Nebylo jim to ale nic platné.

Václav, který poslal děla do Plzně (na památku prý byla vystavena v tamější radnici až do konce 19. století) se Bílé hory, naštěstí pro něj, ani nedožil.

Florián, pán na Rožmitále, o němž není známo, že by odvolal, byl 9. srpna 1622 předvolán před konfiskační soud. Jeho bratra Jana Jaroslava si předvolali 22. listopadu téhož roku. Rozsudek byl u obou jednoznačný: Ztráta veškerého majetku.

Jan Jaroslav, který se neoženil, tedy opustil Rožmitál a žil u své tety na malém statku v Drahenicích u Březnice. V červnu roku 1623 byl v 29 letech zavražděn katolíkem Příchovským. Motiv vraždy, zda byl politický či soukromý, neboť vrah byl vzdáleným příbuzným, nebyl tenkrát objasněn.

Florián s manželkou Johannou a dcerou Sabinou Helenou museli zámek rovněž opustit a v Rožmitále se nastěhovali do malého dvora v blízkosti zámku (patrně současný dům U Lipků v Oboře). Poslední Griespek z Rožmitálu zemřel roku 1642 v padesáti letech v Bechyni u příbuzných své matky.

Pražský arcibiskup Ernest A. Harrach navrhl králi Ferdinandu II., aby mu celé rožmitálské panství věnoval. Odvolával se na to, že po 90 let až do roku 1436 patřila polovina Rožmitálu arcibiskupství. Zarputilý katolík katolíkovi rád vyhověl a honosný zámek s příslušenstvím v odhadní ceně 63 111 kop míšeňských mu 8. července 1623 přiklepl.

Obyvatelstvo, které podle svého dřívějšího pána vyznávalo protestantskou víru, začalo být jezuity i vojskem násilně obraceno na víru katolickou. Mnozí utíkali raději do lesů či skončili v emigraci. Po smrti Floriána žaloval kardinál Harrach královskému místodržícímu, že se vdova údajně o přidělený dům v podzámčí nestará a donutil ji, aby mu ho odprodala. Tak zmizela poslední stopa po Griespecích v Rožmitále.

Dům U Lipků 

Všichni vnuci Floriána Griespeka ztratili pro svou víru a pro svůj odboj vůči císaři majetek. Bylo to přesně 92 let poté, co Florián přišel v roce 1530 jako jednadvacetiletý mladík do Čech budovat si kariéru a shromažďovat statky.

Po bitvě na Bílé hoře ale byla významná část české šlechty fakticky ožebračena. Do země přicházela ze Západu nová šlechta věrná císaři a za levné peníze si přivlastňovala nejvýnosnější panství. Tímto soukolím výměny vlastníků, k níž v Čechách dochází po staletí, se svého času dostal do země i Florián Griespek.

Náležitě se chopil nabízené příležitosti a dokázal pro sebe i své potomky zajistit bohatství. Nakonec ale stejně všechno ztratil.

Na rozdíl od něj měli jeho potomci málo dětí a umírali poměrně mladí. V roce 1680 rod Griespeků v Čechách po 150 letech vymřel po meči a o pár let později i po přeslici. Zakladatel českého rodu Florián a jeho manželka Rozina jsou spolu s potomky, kteří zemřeli do roku 1620, pochováni v rodinné hrobce v kostele v Kralovicích.

Pár poznámek na závěr: V psaní příjmení hlavních postav seriálu jsme se drželi tvaru Griespek, i když lze v literatuře a historických pramenech najít i varianty Grispek nebo Gryspek či dokonce Gryspach.

Podobu Griespek jsme zvolili proto, že jej používá Roma Griessenbeck von Griessenbach, potomek bavorské větve roku, ve své knize Florián Griespek z Griespachu na Kaceřově – Ve službách Koruny české, která vyšla v českém překladu v roce 2013 v plzeňském nakladatelství Nava. Kniha nám sloužila jako hlavní pramen.

Dále jsme čerpali ze Slavíkova Rožmitálu, Hofmeisterových Nových rožmitálských obrázků, ze stálé výstavy Spolku Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích, jeho webových stránek, a dalších pramenů.

Mumie Floriána, Roziny a několika potomků v rodinné hrobce v kostele sv. Petra a Pavla v Kralovicích. Hrobka zahrnující i stálou výstavu o rodu Griespeků je zpřístupněna veřejnosti. Více informací lze nalézt na webu Spolku Gryspek.